Je to už dlouhých osm let, co si blacková parta Koudelníkův syn (odkudpak asi?) vyjela na svou poměrně příznivě přijatou albovou projížďku v “Pekelném kočáře“, aby pak v následujících letech kočár postupně zpomaloval, až v loňském roce došlo k jeho totální destrukci. Jediným Koudelníkovým synem zůstal kytarista a zpěvák Robert Svoboda, který aktuálně vydává album s odvážně megalomanským názvem „Opus Magnum“.
Příběhová aura, která album „Opus Magnum“ oplétá, působí velmi lákavě – „Psal se rok 1582, kdy 20. července nad Horou Kutnou zářila obrovská krvavá Luna. Více než jindy a ještě krvavěji, než jindy. Předzvěst zlých časů. Havíř Januš tomu zvláštnímu jevu moc pozornosti nevěnoval, i když večer všichni v celé Hoře Kutně prosili pána boha o smilování. Nepochyboval o svém životu, o Bohu a už vůbec netušil, že tu osudnou noc se jeho život převrátí naruby...“ -, s temnou náplní korespondující grafické zpracování desky funguje také velmi přitažlivě, chrámové varhany na začátku úvodní skladby „Ten strašný den, co dnes se mi zdál“ jsou impozantní a slibují dokonale temnou a vtahující atmosféru. Ta však plně vydrží jen do okamžiku, kdy dozní navazující plíživá a lehce ubzučená kytarová vyhrávka a poté se začne příliš rychle rozplývat.
Nakonec je převládajícím závěrečným pocitem právě toto vytrácení se atmosféry. Nelze napsat přímo absence, protože třeba v těžkopádné „Já temnou vizi mám“ je určitá intenzita cítit, do „Víra tvá je mým okovem“ prosákne něco pohanštiny, v závěrečné titulce kytary, podmalované klávesami, příjemně bzučí. Celkově však Koudelníkův syn dojíždí hlavně na silně stereotypní vokál - Robertova snaha znít „strašidlácky“ je daleko víc tlačená než přirozená, což je i přes krátkou stopáž docela únavné a potřeba udržet textovou linii v mantinelech příběhu občas působí hodně krkolomně. Nepomůže však ani nevýrazný, poměrně plochý zvuk (byť stylová hláška, že album bylo nahráno v Márnici, může být určitým ospravedlněním), ani nápadová neopracovanost – když už se objeví momenty, kterých by se dalo zachytit a které by se šly vygradovat a vytěžit z nich něco víc (obzvlášť „Krvavá Luna teď nad Kutnou vládne“), v tom celkovém stereotypu, jednotvárnosti a nevýraznosti neodvratně uvadají.
Avizo Robert Svobody o tom, že na všechno zůstal sám, je svým způsobem určující. Tuhle desku chápu hlavně jako snahu udržet Koudelníkova syna při životě (a maně mi naskakuje echo na sedm let starý a podobně laděný boj Šakala Švarce a jeho Giwmür), než přesvědčivou jízdu k lepším zítřkům.
|
