26.02.2020
OZZY OSBOURNE
Novinka "Ordinary Man" nevyšla ještě ani před týdnem a ..více

26.02.2020
DEF LEPPARD
Britská legenda představí živou nahrávku "London To ..více

26.02.2020
JAZZ SABBATH
Bývalý koncertní klávesista Black Sabbath a Ozzyho ..více

26.02.2020
SISTER SIN
Obnovená kapela kolem zpěvačky Liv Jagrell přivítala ve ..více

26.02.2020
TIGER CLAWS
Američtí rockeři, kteří ve svém středu mají ..více

26.02.2020
TOOTHWALKER
Pražská instrumentální formace TOOTHWALKER představila ..více






OZZY OSBOURNE - Scream
Sakra, jsem jsem to nechtěl napsat :) ..

OZZY OSBOURNE - Scream
Dle mého Ozzy má od Ozzmosis poměrně podobný ..

VAN HALEN - Van Halen
Van Halen?No konečně :) Tahle deska je naprostá ..

OZZY OSBOURNE - Scream
Debata k Ordinary Man a srovnávání se Scream m ..

METALLICA - Load
K Load mám ambivalentní vztah, na jedné straně ..

Ozzy OSBOURNE - Ordinary Man
Na vinylu naštěstí ten rap taky není :-D ..

Ozzy OSBOURNE - Ordinary Man
Skutočne nechápem, čo je na Black Rain a Scream ..

Ozzy OSBOURNE - Ordinary Man
Tak podle poslední zprávy z novinky asi není u ..

ARCHON ANGEL - Fallen
Další zbytečná a nic nedávající nahrávka a ..

Ozzy OSBOURNE - Ordinary Man
Tak názor na novinku mám jasný, ale opravdu to ..




Za poslední měsíc:
DEBUSTROL - Pád do hrobu mrtvol
1674x

Dan HORYNA (MERLIN, VITACIT) - Nemám s Danem ze sedmdesátých let žádný problém
1365x

DEBUSTROL - Apokalismus
1270x

Ozzy OSBOURNE - Ordinary Man
1143x

DEBUSTROL - Steak
1052x

Aleš BRICHTA (ALEŠ BRICHTA PROJECT) - Voda teče v Labi a ve Vltavě
1041x



07.03.2020
POWER 5 - heavy/power metal, Bad Jokers Cream - hair metal..
ZLÍN, Bamboo club, Nad Stráněmi 4512, Zlín, začátek od:20:30, vstupné: 110.-

13.03.2020
DEAD DANIELS (Praha), ERAR EŠUS (Ostrava)..
RC KAIN, Praha, začátek od:20:00, vstupné: 150 Kč

14.03.2020
POPPY SEED GRINDER - deathmetal / HC Praha (poslední koncert s frontmanem Eddie..
Praha - Modrá Vopice, začátek od:18:00, vstupné:



článků celkem: 7474
recenzí: 6132
reportů: 571
rozhovorů: 389













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


SLAYER, ANTHRAX - Praha, Tipsport Aréna, 25. 6. 2019

Když Slayer, tak pořádné peklo. A to ten den, kdy se americká thrashová legenda ve společnosti neméně kultovních Anthrax, přijela rozloučit do české metropole, skutečně bylo… Slayer tedy končí, o čemž se mluví už čtyři roky od jejich posledního alba „Repentless“. Cíle dvou hlavních představitelů, frontmana Toma Arayi a kytaristy Kerryho Kinga, nabraly už příliš rozdílný směr. Z původních Slayer už i tak zbylo torzo, poté, co v roce 2013 zemřel základní kytarista Jeff Hanneman a kvůli sporům o peníze byl následně vyhozen bubeník Dave Lombardo. Jejich náhradníci Gary Holt a Paul Bostaph (kteří se představili i v Praze) jsou sice velmi důstojnými nástupci, ale přece jen Slayer byli po většinu své existence silní díky letité sestavě. Tu už dnes vidět nelze a proto bylo třeba vzit zavděk aktuální formací, která 25. června dorazila do Prahy.

Toho dne padaly teplotní rekordy a dokonce i pivo na plzeňském autobusovém nádraží stačilo zteplat, než ho člověk nalil do chřtánu. To byla ale asi ta nejmenší katastrofa, která nás měla při cestě na rozlučku s velikány světového thrash metalu potkat. Cesta zprvu probíhala hladce, jenže při tradiční zastávce na benzince na Rudné stojí řidič autobusu u otevřeného motoru, do kterého lije vodu, která záhy vytéká na rozpálený asfalt. „Dojedeme tam?“ zní otázka a řidič nesměle kývne. Dojeli jsme, to je pravda, ale co se odehrávalo v autobuse mezi Rudnou a pražskou Tipsport Arénou, byl dokonalý očistec. Napřed přestala klimatizace foukat osvěžující studený vzduch, pak začala do autobusu bez otevírajících se okýnek topit. Uvnitř vozu je teplota zhruba šedesát stupňů, leje z nás pot a do toho ještě úžasná odpolední pražská špička. Po hodině utrpení jsme na místě, to ovšem nevíme, že nás čeká přesun do dalšího pekla.

„Snad tam bude klimatizace nebo chcípneme,“ říká kamarád Křížák, když se v půl osmé hrneme směrem k Tipsposrt Aréně. U té se nekonají žádné fronty, takže vstup proběhne hladce, aby následně přišlo zjištění, že ani v koncertní hale žádná klimatizace nefunguje. Na rozdíl například od O2 Arény je Tipsport Aréna místo, které se „nepyšní“ tolika nesmyslnými zákazy, ale v komfortu, který poskytuje návštěvníkům, je na tom zhruba stejně. Zavření kuřárny nakonec řada lidí vyřešila po svém a celými už notně vydýchaným prostorem se začal snášet cigaretový dým. Pořadatelé to pochopili včas a venku před halou vyhradili prostor, kde si mohl kuřák zapálit a ostatní si aspoň loknout čerstvého vzduchu, kterého se v tom „sparťanském pekle“ zoufale nedostávalo. Mnohem horší bylo ale zjištění, že na ploše fungují pouze dvě pípy, ke kterým se táhne fronta přes půl haly. To byl od pořadatelů neskutečně diletantský počin, obzvlášť ve vedru, které v celém objektu panovalo.

Nastíněné podmínky tak nemohly dopřát stoprocentní zážitek z koncertu, ač se obě americké legendy snažily, co jim síly stačily. Anthrax se vyřítili na pódium přesně v osm po intru v podobě maidenovské klasiky „Number Of The Beast“ ve velkém stylu, když nechali vybuchnout první bombu, letitou „Caught In The Mosh“ z alba „Among The Living“. Právě z něho se ten večer hrálo nejvíc, což uvítala většina návštěvníků. Anthrax překvapují hned dvěma skutečnostmi. Tím, že na bubenícké stoličce sedí Charlie Benante, který v posledních letech vynechal až příliš mnoho koncertů a také aktuální formou. Rtuťovitý kytarista Scott Ian předváděl své obvyklé prostocviky, a to, jak se ke svému výkonu postavil zpěvák Joey Beladonna, bylo úctyhodné. Ve svých devětapadesáti letech se předvedl jako čerstvý třicátník a fanouškům nabídl exkurz do dob, kdy Anthrax vydávali přelomová alba jako „Spreading The Disease“, zmíněný milník „Among The Living“, „State Of Euphoria“ a „Persistence Of Time“. Z té doby se těžilo nejvíce.

Pochopitelně byla zcela ignorována éra s Johnem Bushem, což je minimálně při kvalitě alba „Sound Of White Noise“ velká škoda, ovšem od Anthrax jde o krok zcela logický. Návštěvníci si mohli užít výtečné věci jako „Madhouse“, frenetickou „I Am The Law“ nebo naprosto skvěle podanou „Efilnikufesin (N.F.L.)“, kterými koncert gradoval k velkému finále. Beladonna, jak je jeho zvykem, hecoval publikum ke stále většímu aplausu, běhal po pódiu a předváděl vokální kreace známé ze starých desek. Nakonec i ten nejzarputilejší fanoušek Slayer musel uznat, že i díky skladbě „Antisocial“ (cover do francouzských Trust), „A.I.R.“ a závěrečné „Indians“ (u kterého nedošlo na Beladonnův indiánský ohoz) bude mít hlavní hvězda večera sakra těžkou pozici.

Slayer se ovšem se situací popasovali se ctí. Nastoupili na pódium úderem půl desáté. V hale bylo vedro na hranici snesitelnosti, ovšem na pódiu už hořely pentagramy a rozjížděl se titulní song z poslední desky „Repentless“. Zvuk, už při Anthrax na velmi slušné úrovni, se ještě více čistí a nevzniká zvuková koule, které se nejeden návštěvník obával. Tom Araya konečně shodil svůj plnovous, čímž se zbavil image bezdomovce a omládl o dobrých dvacet let. Ovšem důležitější, že (stejně jako Beladonna) i on je ve velmi dobré vokální formě a předkládá věci tak, jak je kapela kdysi nahrála na alba.

Američané playlist postavili na průřezu celou kariérou. Nedošlo pouze na ukázky z alb „Divine Intervention“, Diabolus In Musica“ a „Christ Illusion“, zato kapela docela nečekaně připomněla album punkových a hardcorových coververzí skladbou „Gemini“, jež s ostrou punkovkou „Payback“ z alba „God Hates Us All“ tvořila mírné vybočení z čistě thrashového schématu. Z toho se hrály ty největší mezníky kariéry. První z těch největších, „Postmortem“ navodil atmosféru slavné desky „Reign In Blood“, aby pak Slayer vytáhli obrovské eso z rukávu, divokou „War Ensemble“, při které scénu opět křižovaly plameny. Vrchol ale přišel s titulní skladbou z počinu „Seasons In The Abyss“ (z něhož se hrály hned čtyři kousky), jejíž pomalé, takřka akustické tóny, byly vítanou změnou po ultrathrashových nářezech „Mantadory Suicide“ či „Chemical Warfare“.

Právě se „Seasons In The Abyss“ začala poslední třetina koncertu, která byla zasvěcena těm největším klasikám osmdesátých let. „Hell Awaits“, „South Of Heaven“, „Raining Blood“ či „Black Magic“… Jeden název slavnější než druhý, jedna skladba energičtější než druhá… V tu chvíli vystoupení Slayer dostává takřka kultovní ráz a fanoušci jsou takřka v transu. Možná předposlední „Dead Skin Mask“ působila až moc uvolněným dojmem, ale vysoký výkřik, kterým Araya uvedl slavnou „Angel Of Death“ nenechal nikoho na pochybách, že Slayer se loučí stále ještě na vrcholu svých sil. Na přídavek nedošlo. Kapela si zachovala svou nepřístupnou tvář, kdy takřka nekomunikovala s publikem a po drobné rozlučce zmizela do zákulisí. Je to však naposled?

Konec Slayer může vyvolat dost otazníků. Možná, že se jedná jen o marketingový tah, možná skutečně už Araya má dost arogantního hovada Kinga, bolí ho záda a chce se věnovat zemědělství. To vše ukáže čas, nicméně ani jedna z těchto otázek nemůže zastínit fakt, že Slayer odehráli v Praze výbornou, energickou show a Anthrax jim k tomu zdárně sekundovali.

Pepsi Stone             


www.slayer.net

www.anthrax.com

Foto: Live Nation


Vydáno: 28.06.2019
Přečteno: 1181x




počet příspěvků: 2

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Jo jo byla to...28. 06. 2019 22:53 Guns
Souhlas s recenzí,...28. 06. 2019 0:39 Hunter


 
Metalforever.info © 2006 - 2020     RSS - články

stránka byla načtena za 0.21441 sekund.