Samotný konec sedmdesátých let zastihl Thin Lizzy v podivném rozpoložení. Klasické tvrdé jádro – Phil Lynott, Scott Gorham a Brian Downey – sice drželo pohromadě, ovšem spolupráce s Midgem Urem nefungovala tak, jak si muzikanti představovali, a to, že by se mohl vrátit Gary Moore, byla čistá utopie, protože vztahy mezi ním a kapelou klesly hluboko pod bod mrazu. Nemyslitelný byl i návrat Briana Robertsona, který by se sice jevil jako logický, ale kytarista sám se v té době potýkal se silnou závislostí na alkoholu a navíc začal inklinovat k punkové hudbě. Phil Lynott začal navíc pracovat na vlastním albu, jenž později nazval „Solo In Soho“ a které přineslo mimo jiné skvělou skladbu „Dear Miss Lonely Hearts“. Na desce, která se dnes může směle řadit mezi lizzyovskou klasiku, se podílel kromě Scotta Gorhama například i frontman Dire Straits Mark Knopfler, ale také koncertní kytarista Pink Floyd Snowy White.
K velkému překvapení všech zúčastněných to byl právě on, kdo se stal nástupcem Garyho Moorea v řadách Thin Lizzy. Z dnešního pohledu to nebyl ten nejšťastnější krok, což se projevilo především při živé prezentaci, protože po divokém Brianu Robertsonovi a ekvilibristovi Mooreovi se návštěvníci koncertu dívali na upozaděného kytaristu, který se tvářil nezúčastněně a své partxy přehrával bez hnutí brvou. V té době kapelu posílil klávesista Darren Wharton. Zatím byl vedený jako hostující člen, ovšem jeho důležitost v dalších letech stoupala.
Přestože je éra s kytaristou Showym Whitem dnes rockovými historiky spíše opomíjena nebo stavěna na druhou kolej (podobně jako prvotní etapa s Ericem Bellem), nelze s tímto odsudkem až tak úplně souhlasit. Jistě, v roce 1980 už Thin Lizzy nestáli na vrcholu žánru, protože na britských ostrovech, v posledních letech zkoušených punkovou horečkou, právě vypukla Nová vlna britského heavy metalu a i když její lídři jako Iron Maiden nebo Def Leppard uváděli Thin Lizzy jako své velké vzory, hudba Lynottovy party zněla pro uši tehdejších teenagerů už docela zastarale. Ovšem pokud se na tuto spolupráci (alespoň na její počátek) podíváme z kontextu celé diskografie, můžeme desku „Chinatown“, která vyšla 10. října 1980, směle řadit k těm nejpovedenějším albům kapely. Jistě, takových vrcholů jako „Jailbreak“ nebo „Black Rose: A Rock Legend“ nakonec „Chinatown“ nedosáhla, ovšem i tak se jedná o skvělou nahrávku, která představuje kapelu sice v trochu přístupnějším světle, než tomu bylo u předchozí desky, ovšem i to je neméně působivé.
Především první polovina alba je velice silná. Skvělý zpěvný otvírák „We Are The Strong“ plynule přejde do titulní „Chinatown“, která sice vznikala ve skladatelské spolupráci se Snowym Whitem, ovšem nese jasné rysy klasických Thin Lizzy z druhé poloviny osmdesátých let. Možné je v ní zaslechnout ještě pozůstatky spolupráce s Midgem Urem, který se zhostil doprovodných zpěvů v refrénu. K lizzyovské klasice pak můžeme řadit i „Sweet Heart“ s poutavou melodií v refrénu, která působí jako monstrum v porovnání s následující „Sugar Blues“, což je trochu omšelé vytvrzené boogie, jenž má na svědomí Snowy White. Svou náladou ovšem připraví půdu pro pilotní singl desky, „Killer On The Loose“.
Právě tato skladba působila trochu jako zjevení, zejména pro pochybovače, kteří tvrdili, že Thin Lizzy už patří do starého železa, protože skladba samotná nese v sobě až motörheadovský drajv a Lynott posazuje hlas o pěkných pár tónů níž. „Having A Good Time“ jako kdyby se pak zalekla toho, kam „Killer On The Loose“ Thin Lizzy vede a hodně rychle prchá zase do sedmdesátých let, ovšem síla, kterou měly největší hity kapely, tady až citelně chybí. Ovšem pokud budeme mluvit o vrcholech desky (čili první tři skladby a „Killer On The Loose“), musíme nutně zmínit skvostnou „Genocide (The Killing Of Buffalo)“, kde Phil Lynott opět navazuje na své poutavé vypravěčské eposy jako „Massacre“ nebo „Emerald“ a opět strhává pozornost směrem ke své lyrice, jež míří znovu na Divoký západ. Silný je pak i konec desky, která v podobě bluesové balady „Didn`t I“ a svižnější „Hey You“ demonstrovala fakt, že Thin Lizzy, přestože jim to bylo dobovou kritikou neustále předhazováno, síly zatím ještě neztráceli.
Alespoň ty tvůrčí. V zákulisí až tak veselo nebylo. Kapelu už doslova sžírala drogová závislost Phila Lynotta a Scotta Gorhama, zejména první jmenovaný už bytostně začal pociťovat následky na své tělesné schránce. Pár pobytů v nemocnici a několik neúspěšných pokusů se vším praštit pomalu směřovaly nejen ke konci Thin Lizzy, ale i samotného Lynottova života. Sám si vážnost situace ještě neuvědomoval, ale pár varovných signálů už bylo vysláno...
|
