Příběh vzniku kapely Porcupine Tree je vskutku zajímavou ukázkou toho, že se někdy vyplatí být drzý. Vznik hudebního tělesa pod tímto názvem se datuje do roku 1987, kdy Steven Wilson a Malcolm Stocks založili projekt, který bude vycházet z psychedelického a progresivního rocku sedmdesátých let. Konec osmdesátých let rozhodně tomuto žánru nepřál, a oba nadšení hudebníci se rozhodli pojmout nový projekt svérázným způsobem. Porcupine Tree totiž prezentovali jako legendární kapelu. Vymysleli podrobné příběhy o historii skupiny, jejích členech, vystupování na festivalech i nástupech do vězení.
Současně Wilson zakládá v té době i cílevědomější kapelu No-Man a Porcupine Tree tak byli spíše jakýmsi vtipem pro jeho pobavení. A humor prokázal i nadále. V letech 1989-1991 postupně vyšly tři demo kazety „Tarquin´s Seaweed Farm“, „Love, Death & Mussolini“ (náklad 10 kusů) a „The Nostalgia Factory“. Ke všem Wilson nezapomněl dopsat fiktivní muzikanty jako například sira Tarquina Underspoona či Timothy Tadpole-Jonese. Všechna dema jsou dodnes raritní a měla za účel pobavit rodinu a přátelé. Wilson také chtěl hromadou muziky podpořit svůj příběh o legendárnosti Porcupine Tree. Kazetu „Tarquin´s Seaweed Farm“ zaslal lidem, o kterých se domníval, že by měli o jeho hudbu zájem. Kazeta se dostala k Richardu Allenovi, redaktorovi kulturních časopisů Encyclopaedia Psychedelica a Freakbeat. Allen nebyl úplně nadšený, ale nechal Wilsona přispět skladbou na album „Psychedelic Psauna“, které bylo sestaveno pro uvedení nového labelu Delirium Records. Pod hlavičkou tohoto vydavatele v roce 1992 vychází debutová deska Porcupine Tree „On the Sunday of Life“.
Nejprve je třeba říct, že Malcolm Stocks byla spíš Wilsonovým parťákem, a ačkoliv poskytnul pár kytarových pasáží a vokálů, album je nahrané prakticky pouze Stevenem Wilsonem.
Poslouchat „On the Sunday of Life“ je jako dívat se do hlavy mladého hudebního nadšence, který má milion nápadů a všechny je nahraje. Bez hlavy a paty. Celá deska má osmnáct skladeb, ale jen polovina z nich se dá považovat za regulérní písně. Experiment střídá experiment a hlavní charakteristikou pro album je psychedelie.
Už úvodní „Music For The Head“ je víc než divný otvírák. Dominuje mu flétna a zvuk evokující dálný východ. Následuje „Jupiter Island“ s extra podivným zvukem automatických bicích, které zní, jak když hraje dítě na besídce. Wilsonův hlas je jemný a zastřený. Zajímavá je space atmosféra, která je tvořena různorodými kytarovými efekty a ukazuje se zde experimentálnost nahrávky i šikovnost skladatele při hraní si s detaily. Následují další krátké experimenty. Ať už se snovými klávesami, flétnou či bláznivými bicími.
Další regulérní skladbou je „The Nostalgia Factory“, kde se Wilsonovi zbláznily klávesy a sám Steven předvede poněkud roztodivný pěvecký výkon, neboť zpívá hrozivě sladce, až je to směšné. Píseň ale ukrývá několik dalších vokálních stop a stále hromadu psychedelie. Hodně nepříjemné pocity vyvolá hororová „Space Transmission“, což je ambientní hudba, do které děsivě šeptá hlas. Tato skladba podtrhuje nesourodost celé nahrávky.
Zásadní písní desky je desetiminutová „Radioactive Toy“, jež se zařadila do koncertního setlistu na mnoho let a byla osmou nejhranější skladbou za celou kariéru Porcupine Tree. „Radioactive Toy“ už odkrývá velký Wilsonův potenciál tvořit dlouhé opusy. Progresivní rock se tu ozývá s pořádným důrazem. I přes svou délku má píseň už pevnou kompozici, která postupně graduje. Naprosto skvělá je kytarová práce a sóla. Asi největším úletem alba je „Linton Samuel Dawson“, kterou ale Porcupine Tree v roce 1996 poměrně často hráli na koncertech. Přitom jde prakticky o dětskou hudbu, jako vytrženou z nákupního centra a tomu dominuje Wilsonův šílený zkreslený zpěv. Celé to působí jak jeden velký vtip. A jak je známo, Wilson má velký smysl pro humor.
Desku uzavírá druhá desetiminutová položka „It Will Rain For A Million Years“, ta však na rozdíl od „Radioactive Toy“ není „běžnou“ písní. Téměř instrumentální skladba (Wilson jen občas zasáhne a místo zpěvu mluví) se však také postupně rozvíjí, její hlavní doménou je zasněná a velmi povedená atmosféra. Wilson zde opět ukazuje, že má veliký talent pro kompozici, harmonie, zdánlivě nevýrazné detaily a zvuk. S tím na celé nahrávce experimentuje, až se někdy zdá, že je nahrávka špatně nazvučená, protože jde o debut, jenže právě například poslední skladba dokazuje, že Wilson už tehdy uměl dosáhnout produkce, jaké chtěl. Prostě zkoušel, experimentoval, hrál si a proto „On the Sunday of Life“ zní mnohdy šíleně.
Debutové album je prazvláštní a obsahuje spoustu experimentální vaty. Wilson jako by si vše teprve osahával a testoval. Některé položky působí jako vtip, jiné zní jako z jiného světa. Spousty zvuků, kytarových motivů či melodií připomenou pozdější tvorbu kapely. Zatím jde však jen o bláznivé album, které je vhodné pro sběratele, opravdu tvrdé jádro fanoušků Porcupine Tree a hledače zvláštní hudby. Ačkoliv deska původně vyšla v nákladu tisíc kusů, do dnešních dní se jí prodalo více než dvacet tisíc výlisků. To je opravdu hezký úspěch na takto psychedelickou muziku. Pro Porcupine Tree to byl však jen začátek a zatím to nevypadalo na kdovíjakou díru do světa.
|
