Že Metallica vyprodala pražské Letňany je možná pro někoho jedna z nejvíce překvapujících zpráv roku. Ne proto, že by si to tahle legenda ze San Francisca za dlouhá léta činnosti a svou průkopnickou roli v žánru nezasloužila, ale přece jen loni hrála v O2 Aréně a i v minulých letech patřila k častým návštěvníků České republiky. Jméno Metallica je ale zjevně natolik silné, že nestačí ani ten největší prostor, který ke koncertování česká metropole nabízí. A to ani kapela nemusí vyhrožovat tím, že už nikdy nepřijede...
V letošním deštivém srpnu byl osmnáctý den toho měsíce příjemně letně rozpálený a proto chlazená dvanáctka před samotným místem konání přijde po cestě na D5, navíc sužované různými omezeními, rozhodně vhod. Člověk si už zvykl na to, že pivo je na podobných akcích pekelně předražené a od obsluhy se vám dostane leda tak pěkných podmíráků, ovšem kupovat si nevratné kelímky za dalších sedmdesát korun zavánělo trošku vychcánkovstvím. Ovšem bylo to pouze jediné pořadatelské zaváhání toho večera. Jinak vše fungovalo na velmi profesionální bázi, když se eliminovaly i fronty u stánků a záchodů.
Lehce po páté odpolední vbíhá na pódium norská trojice Bokassa, pro českého příznivce kapela jména takřka neznámého. Formaci údajně pojí přátelství s bubeníkem Metallicy Larsem Ulrichem, takže tento fakt by vysvětloval, proč se zrovna tahle parta dostala do tak žádaného předprogramu. Bokassa má na svém kontě dvě desky, které se pohybují na vlnách garážového rock n`rollu, který je smíchaný se stoner rockem a hardcore punkem. Nic objevného, něco podobného nabízeli už před dvaceti lety jejich slovutnější krajané Gluecifer. Set Bokassy proto vyzněl tak trochu jako plácnutí do vody, přestože několik rukou nad hlavami bylo možné zaregistrovat.
To švédští Ghost na tom byli o mnoho lépe. O jejich koncertech se traduje, že je to jedno velké divadlo, což je samozřejmě pravda a proto kapele velice uškodilo denní světlo, které jejich show ubíralo potřebné grády. Sázelo se pochopitelně na poslední dvě alba, která z Ghost udělala velké hvězdy, i když diváci reagovali především na skladby z poslední "Prequelle". Ghost svou show rozjeli singlovou "Rats", která hned ukázala, že proti Bokasse je tahle parta kolem frontmana Tobiase Forgea mnohem zkušenější a vyhranější. I když pro člověka neznalého jejich tvorby mohlo být vystoupení trochu monotónní, musel i ten největší škarohlíd uznat, že tahle parta toho má hodně do sebe.
První vrchol přišel se skvělou "Year Zero", kterou umocnily šlehající plameny a podruhé kapela uchvátila Letňany hitovkou "Dance Macabre", kde refrén zpívaly už tisícovky lidí.
Setlist Ghost: Ashes, Rats, Absolution, Ritual, From The Pinnacle To The Pit, Faith, Cirice, Miasma, Year Zero, Mummy Dust, Dance Macabre, Square Hammer
Metallica si dávala na čas. Z pódia mezitím buráceli reprodukovaní Megadeth, Guns N`Roses či AC/DC, a lidé už začali nervózně přešlapovat. Avizovaný začátek v 19.45 se nekonal... "I ten Axl dokázal vylézt přesně...," remcal jeden z návštěvníků, ale to už odbila osmá hodina a z pódia se vyvalily tóny Morriconeho slavné "The Ecstasy Of Gold", což byl jasný signál, že Metallica je na značkách. Hned po ní následuje zběsilá úvodní "Hardwired" z poslední desky "Hardwired... To Self-Destruct" a publikum je okamžitě na straně kapely. V následující "The Memory Remains" pak supluje hlas Marianne Faithfull a extaticky ryčí při důrazném nástupu "Ride The Lightning". V tu chvíli je jasné, na jaké skladby se přišlo a Metallica si toho byla dost dobře vědoma, proto hned po "Ride The Lightning" nasazuje další kultovní věc "Harvester Of Sorrow" z desky "...And Justice For All". Zvuk už je na naprosto bezchybné úrovni a vyniká tak fakt, že Metallica své předkapely dokáže zvukově pěkně zaříznout, přestože kapela takového formátu to rozhodně nemá za potřebí. Ale to jsou takové drobnosti, na které si Lars Ulrich vždycky potrpěl a léta tím nasíral své okolí.
"The Unforgiven" dokazuje, jak moc je Metallica zapsána jako kapela dvou balad. Právě tuhle skladbu (samozřejmě spolu s přídavkovou "Nothing Else Matters") zpívají i ženy středního věku, které při "Ride The Lightning" a "Harvester Of Sorrow" nechápavě kroutily hlavami. Exkurz do nové tvorby v podobě ne zrovna přesvědčivé "Here Comes Revenge" a skvělé "Moth Into Flame" připravil živnou půdu pro další obrovský hit "Sad But True", kde byl hlavním hrdinou kytarista Kirk Hammett, jenž svými načerno nalakovanými nehty připomněl své lehce transvestitní období kolem alba "Load", ze kterého se ten večer, trochu překvapivě, nehrálo vůbec nic. Docela škoda...
Malé dramaturgické faux pas lze spatřovat v tom, že kapela brzy po sobě nasazuje "The Day That Never Comes" a slavnou "One", tedy skladby s podobnou strukturou a změnami temp. Mezi ně se vklínila zbytečná "Frantic" ze "St. Anger" a sólový výstup Kirka Hammetta a basisty Roba Trujilla, kdy opět zaimprovizovali na Mládkova "Jožina z Bažin". To co loni v O2 Aréně fungovalo jako skvělý nápad, zde se naprosto minulo účinkem. Holt opakovaný vtip přestává býti vtipem. Ovšem poslední třetina večera byla naprosto grandiózní. James Hetfield hned zkraje večera oznámil, že zahrají i staré vykopávky, a když proto Metallica jde do finále s takovými skladbami jako "Master Of Puppets", "From Whom The Bell Tolls", "Creeping Death" a "Seek And Destroy", je jasné, že publikum v Letňanech právě políbil zásah historie. Kapela šlape jako stroj a nedojde ani na Ulrichovy nepřesnosti, kterými je tento bubeník známý celou kariéru.
Čekání na přídavky Metallica naštěstí neprotahovala. Trochu překvapivě nasadila "Spit Out The Bone", kterou mohl rozhodit podivný, až punkově vřeštivý zvuk Hammettovy kytary, ovšem očekávané finále bylo opět veliké. Samozřejmě v něm došlo na zmíněnou "Nothing Else Matters", kde se po celých Letňanech rozsvítily desítky tisíc světýlek, a samotný závěr přinesl nezbytnou "Enter Sandman". Působila monstrózně, přesně jak měla a důrazně tak ukázala, že metalový trůn se pod Metallicou stále ještě nechvěje.
Přestože hlava Kirka Hammetta je už šedivá, Ulrich ve svých ksichtech za bicími vypadá trochu úchylně a James Hetfield spíše připomíná ranařského strejdu od vedle, pořád je Metallica pekelně silná kapela, která, ať se to jejich odpůrcům líbí nebo ne, dokáže udělat jednu z největších metalových show na světě. I ta bude jednou na scéně bytostně chybět, přestože o důchodu se v souvislosti s ní ještě nemluví.
Setlist Metallica: The Ecstasy Of Gold, Hardwired, The Memory Remains, Ride The Lightning, Harvester Of Sorrow, The Unforgiven, Here Comes Revenge, Moth Into Flame, Sad But True, The Day That Never Comes, Jožin z Bažin, Frantic, One, Master Of Puppets, For Whom The Bell Tolls, Creeping Death, Seek And Destroy, Spit Out The Bone, Nothing Else Matters, Enter Sandman.
|
