Těžko říct, jaký je legendární thrashmetalový zpěvák Steve "Zetro" Souza otec. Dalo by se předpokládat, že pokud se někdy nasral a zařval na své dva syny oním klasickým ječákem, mohlo to na nich lehce zanechat celoživotní následky. A ono se něco takového opravdu stalo, avšak nikoli v negativním slova smyslu. Zetrovi potomci Cody a Nick se totiž silně potatili, čehož důkazem je kapela Hatriot, která je v podstatě Souzovic klanem. Vše započalo v roce 2010, postupně vznikly dvě studiovky, poté starej Souza odešel, kluci to nicméně nezabalili a letos dokonce vydali - společně s dvojicí dalších hudebníků - novou fošnu.
Na té je tatíkův vliv pořád zatraceně znát. Nejen že muzika jede v liniích spolků jako Exodus, Overkill nebo Testament, zpěv Codyho je navíc téměř totožný se Souzovým. Tady se nedá napsat, že jablko nespadlo daleko od stromu, ono se totiž ani nehlo a zůstalo na dřevině viset jako přibité. Těžko říct, nakolik jde o přirozený projev a nakolik o stylizaci, zpěv je každopádně kvalitní a dodává muzice správné grády. Škoda, že Cody nezůstává pouze u typického Souzovic jedáku a pouští se také do growlingu, což mu zdaleka nejde od pusy s takovou lehkostí a hlavně to jednotlivé songy nikam neposouvá.
Pánům jde jinak řemeslo pěkně od ruky, umí si pohrát s tempy, kytary jsou nabroušené jako dranžíráky, riffy často prokládají technicky náročná sóla a bicmen Nick Souza do soupravy mlátí, jakoby chtěl od táty dostat pochvalné pohlazení. Působivé je to zejména v úvodu nahrávky, kusy "One Less Hell" a "Daze Into Darkness" udržují konstantní pozornost (oba mimochodem v podstatě bez rušivého harshe), ve druhém jmenovaném mladý Souza ukusuje fráze jako krvelačná šelma, přidá se i náznak progresivních motivů. Americký kvartet ale jakoby nevěděl, kdy ve svém nadšení přestat, a tak rozlet alba nakonec přibrzdí časová rozmáchlost, ať už jednotlivých písní, u kterých jsou plochy nad šest minut běžnou věcí, nebo (padesátiminutové) nahrávky jako takové.
Naštěstí existují záchranné body, díky kterým dílo zůstává bezpečně vzdáleno běžné konkurenci. V sedmé položce "In The Mind Of The Mad" kupříkladu zaslechneme neuroticky těkavou a celkově nejzdařilejší sólovou pasáž, v závěrečném válu "Ethereal Nightmare" hudebníci po rozvleklé první polovině zavelí k finálnímu masakru, který tradičně stavěnému thrasherovi zkrátka musí chutnat. Pocit, že zde mohla velet pevnější dramaturgická ruka sice nezmizí, díky podobně našlapaným úsekům (podpořených dobrým zvukem) ale člověk-recenzent jihne a musí klukům tak jako tak dopřát slušné hodnocení.
|
