Švédští Darkwater si za šestnáct let fungování vydobyli slušné renomé. Přinejmenším tedy na progresivní scéně. Do roku 2010 vydali pouhé dvě desky a následovala devítiletá mezera. Ta končí s vydáním třetího řadového alba „Human“. Skoro jako by se Darkwater chtěli fanouškům zavděčit tím, že po dlouhé odmlce vydají opravdu masivní hromadu muziky, „Human“ má délku hodinu a čtvrt, což je nejdelší nahrávka jako kapela dosud stvořila.
První co zaujme je výborná produkce desky. Zvuk je sytý, velkolepý a dává vyniknout všem nástrojům. O mastering a mix se postaral známý Jacob Hansen (Evergrey, Volbeat, Amaranthe) a odvedl skutečně dobrou práci. Desítka skladeb má průměrnou stopáž kolem osmi minut. Žádný tříminutový hit tu nenajdete. Darkwater jsou chytlaví, melodičtí, ale s jednoduchou strukturou písní se nespokojí. „Human“ by mohlo být pomyslným konkurentem letošní albové novinky od Dream Theater. Darkwater si z této legendy vždy brali jistou dávku inspirace a i na „Human“ najdete momenty, které vám to připomenou. Jenže Švédi zní na novince mnohem energičtěji a drsněji, než jejich američtí kolegové. Překvapí však skutečnost, že i po stránce zvuku zní lépe. Progresivní metal v podání Darkwater je epický. Ačkoliv nevyužívají mnoha orchestrací, dokáží být velkolepí. Často jako byste poslouchali soundtrack k výpravnému filmu. A v tom je jejich síla. Přestože nejsou kdovíjak originální, právě svou velkolepou atmosférou zní ve výsledku osobitě. K výbornému zážitku přispívají skvělé instrumentální výkony a také jistý pěvecký výkon Henrika Båtha. V jeho projevu se střídají emoce. Od těch velmi citlivých až po pořádně naštvané. Skvěle zvládá výšky, a kdybych ho měl k někomu připodobnit, mnohdy mi připomněl Tommyho Karevika (Kamelot, Seventh Wonder).
„Human“ působí jako dobře zahraný a vyprodukovaný prog metal, ale ve výsledku až tak nenadchne. Nejpovedenější kousky si ponechalo album na svůj konec. Poslední tři písně jako by přitopily pod kotel a Darkwater jsou najednou dravější, než v první polovině desky. Najednou se pro změnu nabízí srovnání se Symphony X, k nimž mají Darkwater patrně nejblíže. Hudba je tedy plná tvrdých heavy riffů, ale také epických kláves. Bohužel Švédi nenabídnou tolik nápadů a chytlavých momentů jako právě Symhony X.
„Human“ je album, kde je všeho hodně a to mu paradoxně trochu škodí. Téměř osmdesát minut hudby je v tomto případě moc a desce by možná slušelo o jednu či dvě skladby méně. Rovněž zamrzí fakt, že po pár dnech neposlouchání vám v hlavě z „Human“ nezůstane příliš mnoho. Zmínil jsem srovnání s Dream Theater nebo Symhony X. Darkwater se kvalitou mohou zařadit klidně vedle nich. Zrovna tak si je může užít fanda Seventh Wonder či Evergrey. Přesto zamrzí, že nová deska Darkwater je skvělá první dva tři poslechy, pak nadšení klesá a i přes ohromnou porci hudby vám vlastně z ní v paměti tolik nezůstane. „Human“ má energii, výpravnost, skvělého zpěváka, výtečný zvuk a přesto by výsledek mohl být lepší. Tak třeba příště. A snad to nebude trvat zase devět let.
|
