Že Tool nepatří mezi kapely, které by si s termínem vydání svých alb nějak lámaly hlavu, to už je věc dávno jasná. Přece jen funguje tahle kapela skoro třicet let a do letošní léta měla na svém kontě jen čtyři desky, které jim už dávno zajistily kultovní status. Poslední dílo „10.000 Days“ vyšlo v roce 2006 a od té doby jen probleskly zprávy o tom, že tahle cenami Grammy ověnčená parta pracuje ve studiu na novém materiálu. Informace byly vzápětí z tábora kapely dementovány a tomu, že nahrávka z roku 2006 bude přece jen jejich posledním albem nahrával fakt, že se zpěvák Maynard James Keenen soustředil hlavně na svou druhou kapelu A Perfect Circle, která pro něj pomalu měla větší váhu, než samotní Tool.
Naštěstí tahle šeptanda z Hollywoodu, kde už léta leží hlavní tábor kapely, vzala letos v létě za své. V losangeleských studiích se točilo už od března loňského roku, ovšem všechno bylo pečlivě tutláno a nikde se (až do začátku letošního roku) nemluvilo o tom, že by deska mohla vyjít. Spekulace zaznívaly, ale fanoušek kapely jim nepřikládal moc velkou váhu, protože podobných řečí slyšel za ta léta už tolik, že jim nebylo radno věřit. Na jaře měli Tool materiál dotočený, jako vyhlášení perfekcionisté s ním údajně konečně byli spokojeni a tiskové prohlášení, že album vyjde během srpna, se tak mohlo brát za jasný fakt. Deska dlouho neměla název. Mluvilo se o tom, že vyjde pouze od hlavičkou Tool. Až singl „Fear Inoculum“, který vyšel začátkem srpna, naznačil, jaký ponese album název a jak bude celé znít.
Tool dospěli a… zestárli. Nevídaných deset minut pilotního singlu se totiž jen líně převaluje v pomalém tempu (což u Tool není žádný div), ale jen velmi pomalu narůstá a mohutní. Na první poslech tedy přináší spíše nudu a zklamání, ovšem při dalších a dalších zkoumáních na povrch začínají vystupovat velmi zajímavé momenty. Mezi ně patří (ne zrovna úplně překvapivé) zjištění, že kapela sice nepozbývá své osobitosti, ale že se do její tvorby začínají stále více prolínat prvky, které jsou určující pro zvuk Keenenových A Perfect Circle. Právě v titulní „Fear Inoculum“ je tento aspekt cítit asi nejvíce z celé desky a to zejména v atmosféře, která už není tak nihilistická, skoro až avantgardně úchylná, ale spíše nás provede různými zvukomalebnými zákoutími.
Je to právě změna atmosféry, které „Fear Inoculum“ odděluje od ostatních desek Tool. Kapela rozhodně neztratila nic ze své přitažlivosti, ovšem její nejsilnější zbraně jsou tentokrát více ukryty pod povrchem a je třeba je hledat. Je to zajisté dané i stopáží, která dosahuje (na dnešní dobu šílených) osmdesáti minut, přičemž na této ploše Tool nabízí pouhých šest skladeb a jedno vcelku zbytečné bubenické sólo, přikrášlené nánosy elektroniky. Délka skladeb se tak pohybuje v rozmezí od deseti minut do čtvrt hodiny, což značí i to, že Tool si museli být novým materiálem sakra jistí, když jej předložili v takovém množství a po tolika letech.
„Fear Inoculum“ je album, které je z celé diskografie Tool nejméně stravitelné. Podle prvního dojmu se jedná o skoro neuposlouchatelné dílo, které nenabízí moc zajímavých momentů, nebo přinejlepším se jedná jen o recyklát silných zbraní kapely. Ovšem tak tomu ve skutečnosti není. Tool jsou vyčůraní čímani a přesně ví, jak mají na posluchače působit. Svými skladbami dokáží útočit skoro až na podprahové vnímání a vy se najednou přistihnete, že třeba takovou „Pneuma“ s hypnotickou atmosférou a podmanivým refrénem nedokážete dostat z hlavy. Tahle skladba může být největším hitem desky (i když v případě novinky se o hitech vlastně ani bavit nemůžeme) a i když může připomenout dávné nejznámější skladby kapely, rozhodně se nejedná o žádné vykrádání vlastní minulosti.
Druhou nejsilnější položkou je „Descending“, kterou za zvuků mořského přílivu rozjiždí velmi zvolna tepající basa, kterou se začínají proplétat kytary a Keenenův hlas, aby sama skladba rostla do progresivních výšin. Řízné kytary se sice připojí až někdy v páté minutě, ale to už předznamenává sonickou bouři, která za zvuků syntezátorů (trochu připomenou skladbu „Who Are You“ z alba „Sabbath Bloody Sabbath“ od Black Sabbath) vede skladbu do vrcholného finále. To vše je hrané na efekt, aby se Tool v „Culling Voices“ opět vyklidnili a znovu se dotkli světa A Perfect Circle. Vlivy této party jsou pak patrné i ze závěrečné „7empest“. Ta se brzy přetaví do progresivně rockového monolitou, kterým se jako had proplétá kytara Adama Jonese, jež má právě na tomto místě až nelidsky suchý zvuk, čímž dokresluje skoro až postapokalyptickou atmosféru.
Když posluchač překousne prvotní zklamání, když se přenese přes fakt, že novinka je v podstatě nehitová a neprostupná a že je prostě mnohem více složitější, než divočejší kusy „Aenima“, „10.000 Days“ a slabší, než skvostná „Lateralus“, nabídne tahle deska porci zajímavé hudby a leckterá čarokrásná místa. Chce jí to dát čas, odmění se vám...
|
