Scott Stapp, někdejší frontman naděje grungeového hnutí Creed, se vrací k sólové kariéře. Ono mu nic moc jiného nezbývalo, pokud nechtěl, aby se v souvislosti s jeho osobou mluvilo spíše o problémech, na které si v posledních letech zadělal svým nevypočitatelným chováním. Jeho domovští Creed, se kterými udělal díru do světa, když na konci devadesátých let vydali dvě ceněné desky „My Own Prison“ a „Human Clay“, jsou už několik let ve stavu tvrdého spánku a zbylí členové se hřejí na výsluní pod hlavičkou Alter Bridge. Mnoho činnosti v současnosti nevykazuje ani projekt Art Of Anarchy, kde Stapp vystřídal zesnulého Scotta Weilanda (ex-Stone Temple Pilots, Velvet Revolver). Kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal brázdí svět s projektem Sons Of Apollo a basista John Moyer je opět na plný úvazek v domovských Disturbed. A Stapp…? Ten zůstal sedět doma se založenýma rukama.
Už možná definitivně jsou pryč jeho psychické problémy z posledních let, kdy jeho manželka vysílala do médií zoufalé zprávy plné strachu a kdy se spekulovalo o tom, jestli Stapp skončí v psychiatrické léčebně nebo rovnou pod drnem. Tomu je teď snad konec, Stapp si už pár let léčí svou bipolární poruchu a znovu se věnuje hudbě. Což je dobře, protože, ať už si o Creed a celém (post-) grungeovém hnutí myslíte co chcete, Stapp byl jedním z umělců dané scény, kteří měli talent a navíc disponuje velmi silným hlasem, který dokáže střídat polohy od naléhavého výmluvného tónu až po agresivní řev.
Novinka „The Space Between The Shadows“ je jeho třetím albem a to albem nejvyrovnanějším. Je na něm slyšet větší vyklidněnost než na platinovém debutu „The Great Divine“ a větší zainteresovanost než na šest let starém „Proof Of Life“, které by tehdy Stapp (nebýt pomoci jeho přátel, jako jsou například kytaristé Phil X (Bon Jovi), Steve Stevens nebo bubeník Josh Freese (A Perfect Circle)) možná ani nedokončil. Novinka jej představuje jako vyspělého umělce, který má ve své kariéře jasno (doufejme, že tomu tak skutečně je) a který ví, jak má moderní rocková deska znít.
Stylově se novinka nikam neposunuje, spíše vybrušuje styl, kterým se Stapp kdysi proslavil. Z původního grungeového balastu nechává spíše jeho atmosféru, přičemž skladby samotné pulzují úplně jiným životem. Ozvěny devadesátých let jsou nejvíce slyšitelné v úvodní „World I Used To Know“, která jako kdyby byla inspirována ranými Pearl Jam, ovšem už poučena soudobým zvukem, specifickými Stappovými melodiemi a nezaměnitelným hlasem.
Následující „Name“ jako kdyby se naproti tomu chtěla z grungeové škatulky vymanit a její refrén trochu pošilhává po stadionovém pojetí. Stejně odvážný stadionový přístup má i singlová „Purpose For Pain“, do které Stapp pustil silné elektronické vlivy, které v tu chvíli dokonale mění atmosféru desky.
K podobně laděným skladbám patří „Survivor“ a „Face Of The Sun“. První sice uvede přetvrdý riff, na který však naváže melancholie alternativního rocku devadesátých let, ovšem druhá jmenovaná je (s jistým přimhouřením oka) opět stadionovou věcí, ve které dominuje silný refrén s trochu podivně modulovaným Stappovým hlasem. Ovšem obě skladby, stejně jako například zatěžkaná „Red Clouds“ (kytary v úvodu jsou naprosto skvělé) a závěrečná baladická „Last Hallelujah“ patří k tomu lepšímu, co album nabízí. Na druhém pólu stojí spíše pomalejší věci typu „Heaven In Me“ a „Ready To Love“, které působí až zbytečně unylým dojmem a podivně vánoční atmosféra (zejména u první jmenované) jaksi vybočuje z konceptu celého alba.
Možná se tedy v případě této desky jedná o nejlepší Stappovu sólovku, protože je z ní cítit, že z druhdy problematického jedince, který byl nebezpečný i sám sobě, se stal skutečný umělec, pevně stojící na vlastních nohách. Pro Stappa je v současné době možná nejrozumnější pokračovat v sólové kariéře, protože na ní je silnější, než by to bylo teď možné v obou jeho kapelách.
|
