S minulou deskou „Post Pop Depression“ jako kdyby si praotec punk rocku Iggy Pop chtěl získat zpět všechny příznivce, kteří jen kroutili hlavou nad tím, co tento dnes dvaasedmdesátiletý chlápek v různých obdobích své kariéry vyváděl. Postupně totiž oprašoval divoké kořeny, které tkví v jeho původní kapele, tvrdě kultovních The Stooges, aby se následně vrhal do víru nespoutaných experimentů, jimiž demonstroval svou chameleonskou povahu po vzoru kámoše Davida Bowieho. Ovšem Pop je číman všemi mastmi mazaný. Ví, co na jeho posluchače platí a také ví, že mu jeho experimenty a úlety prominou, pokud jim s dalším albem připraví to, co chtějí slyšet. A nemusí to být nutně pod hlavičkou The Stooges, kteří (sice ne do prodejnosti a komerční úspěšnosti) jsou přece jen dnes už váženější než jeho, byť kvalitní, sólová dráha.
Jenže The Stooges jsou po smrti bratrů Ashetonových už pár let uzavřenou kapitolou, které právě na minulém albu „Post Pop Depression“ Iggy vzdal svůj hold. On byl ten, který to všechno přežil a mohl o tom s nadhledem vyprávět. Ovšem jak už bylo zmíněno, Iggy má experimenty rád a nikdy nechtěl přešlapovat na místě, aby si na něho lidi ukazovali jako na někoho, kdo vydává každý rok stejnou desku, jen s jiným obalem (Angus Young jistě promine…). Když se totiž podíváme na jeho sólovou dráhu, je jasné, že jakákoliv škatulka je tomuto umělci těsná. A proto, jestli někdo v případě novinky „Free“ čekal pokračování „Post Pop Depression“, bude dozajista tvrdě zklamán.
Iggy jako kdyby se chtěl vrátit k deskám z přelomu desetiletí „Préliminaires“ a „Aprés“, kde odhodil svou hardrockovou nebo punkrockovou masku a tvorbu oholil na kost, když se dotýkal bluesu, jazzu či akustického rocku. Tyhle desky sice jeho fanoušci skousli se skřípajícími zuby, ale sám Pop vždycky tvrdil, že je miluje a že přesně demonstrují jeho stárnutí. Podobně je na tom i „Free“. Nesnaží se až tak jako „Aprés“ dotýkat jazzového teritoria, ovšem úplným obloukem se vyhýbá punkovým kořenům a jakékoliv formě rockové divokosti. Nemáme v tomto případě co do činění se skutečně rockovou deskou, protože tento styl je zde zastoupen jen okrajově, ale slyšíme sondu do hlubin duše stárnoucího umělce, který ještě nechce říct poslední slovo, přestože ví, že těch večerů, kdy vyběhne na scénu a spustí „Lust For Life“ nebo „Raw Power“ valem ubývá.
„Free“ je tak trochu rozpolcená deska. Na jednu stranu se na ní Pop snaží demonstrovat svou uměleckou svobodu, ale na stranu druhou, předkládaný materiál, zejména v jeho druhé části, působí až stísněným, neveselým dojmem, což umocňují i texty zemřelého Lou Reeda, Jeho tvorba je páteří sklady „We Are The People“, zatímco následující, ještě více melancholickou (v tomto případě se nebojím použít slovo depresivní) „Do Not Go Gentle Into That Good Night“ opatřil Pop texty welšského básníka první poloviny dvacátého století Dylana Thomase. Zde už se dotýkáme avantgardního způsobu hudby, který umocňuje Pop svým stařeckým recitováním.
Ani v těch sviženějších skladbách, jako je sympatická úvodní (po intru „Free“) „Loves Missing“, hypnotická „James Bond“ nebo stoogesovsky chaotická „Dirty Sanchez“, není hlavní důraz na kytarách. Pop se sice prezentuje typicky sugestivním přednesem, ovšem nejvíce pozornosti na sebe strhává trumpetista Leron Thomas, jehož saxofon se prolíná celou desku a propojuje zdánlivě nesourodé skladby. Tento nástroj, v leckterých místech působící až uhrančivě, je jasným pojivem alba a má stejnou váhu jako Popův zpěv. Ten se pohybuje v několika různých polohách. Od klasického punkového výrazu v „Dirty Sanchez“ přes civilnější vokál v „Loves Missing“ či „Sonali“ až po zmíněné deklamované recitování.
Proto asi „Free“ není tou deskou, kterou by chtěli fanoušci po „Post Pop Depression“ slyšet, ale Iggy si vždycky potrpěl na moment překvapení a šokující efekt. Obojí se tentokrát dostavilo. „Free“ je velice osobní album, je jakousi Iggyho zpovědí, ovšem to, jak zní, nepopírá jeho pravou podstatu. Můžete si totiž o něm myslet, co chcete, on na to zvysoka sere...
|
