Parta starých ostřílených kozáků Karla Willetse z Bolt Thrower a Franka Healyho z Benediction působí mezi deathmetalovou smetánkou jen tři roky, ale za tu dobu se dostala do pozice formace, která obdržela divokou kartu a pořádně zamíchala zatuchlými vodami stylu. Ne, že by nabízela něco nového, co by předtím nebylo slyšet (o to v death metalu dnes už ani nejde), ale že je pořádně životaschopnou kapelou, která dokáže nejen oživit ducha legendárních Bolt Thrower, jedné z nejlepších kapel, které kdy death metal světu dal, ale i proto, že třetí rok po sobě předkládá znovu novou desku. A to je v dnešní době, navíc u muzikantů, kterým je kolem padesátky, docela úctyhodný výkon.
Debut Memoriam „For The Fallen“ působil tak trochu jako zjevení. Jak fanoušci, tak kritika na album poukazovali jako na naprosto skvělou desku, příklad toho nejúžasnějšího deathu, který v takové formě nebyl dlouho ke slyšení. „For The Fallen“ jako kdyby se vracela ke zlatému období počátku devadesátých let, kdy se v tomhle ranku rozdávaly karty. Willets i Healy u toho tehdy byli a tyto zkušenosti dokázali na debutu Memoriam zúročit. Právě tahle deska kapelu vystřelila na deathmetalové nebe, ze kterého ji nesundala ani o něco slabší dvojka „The Silent Vigil“. Zklamán byl ten, kdo čekal, že dojde k nějakému posunu, větší progresi, ovšem dočkal se jen trochu unavenějšího výrazu toho samého, co nabízel debut. U novinky „Reqiuem For Madness“ už proto očekávání nebyla tak veliká, protože předchozí album jasně ukázalo, kde Memoriam mají své mantinely.
Posun do jiných dimenzí se opět nekoná. Mohou se objevit řeči o stagnaci, o nulovém vývoji, o přešlapování na místě a i když budou jakkoliv pravdivé, Memoriam asi bude odpuštěno. Posluchači se totiž dostává toho prvotřídního death metalu, který navíc dokázal překonat sám sebe, neboť minulá „The Silent Vigil“ zůstává v dáli a novinka se může směle řadit vedle debutu „For The Fallen“. Samozřejmě, že chybí ten moment vzrušení z něčeho nového, ale tentokrát Memorim dokázali přijít se silnějším materiálem, než byla minulá nahrávka.
Deska je opět nehitová, sevřená, vyrovnaná a v tom možná tkví její síla. V rámci stylu můžeme za menší hit považovat úvodní „Shell Shock“ s nápaditým refrénem nebo „Refuse To Be Led“, kterou uvedou melodické kytarové vyhrávky, které nemají daleko k Iron Maiden, ovšem v obou případech se jedná o skladby, které nijak zvlášť neční nad ostatními. V obou těchto písních i osmičce dalších opět najdeme ozvěny na válečnou tématiku Bolt Thrower a i když Memoriam nejsou tak průkopničtí jako Willetsova bývalá kapela, můžeme je směle označit za přímé pokračovatele, kteří odkaz této anglické legendy nesou se ctí. Vždyť si stačí poslechnout takovou „Fixed Bayonets“ s pádivým riffem, který se přelije až do chorobně-hnilobné atmosféry a víte, že Memoriam mohou patřit mezi skutečnou deathmetalovou smetánku.
Pokud tedy chcete ryzí death, který je předkládán z rukou těch nejpovolanějších, v případě „Reqiuem For Mankind“ se nemůžete moc splést. Memoriam vrací po „The Silent Vigil“ původní sílu, protože kapela nabrala zase trochu více energie a přestože obě alba od sebe dělí pouhý rok, tentokrát si tahle čtveřice vyhrála i více se songwrittingem. Sice ani po „The Silent Vigil“ se neuvažovalo o tom, že by Memoriam byli na odpis, ovšem po novince je nutné přiznat, že síly jim skutečně nedocházejí.
|
