Alice Cooper je poslední léta na roztrhání. Od svého comebacku v roce 1986, kdy se vrátil na scénu s plnou parádou a výborným albem "Constrictor" (navíc definitivně střízlivý) nezná žádné velké přestávky mezi alby. A i když si o jeho deskách z nového milénia můžete myslet, že jsou slabší než jeho dávné kousky, určitou kvalitu jim upřít nelze. Jistě, "The Eyes Of Alice Cooper", "Dirty Diamods" a především "Welcome 2 My Nightmare" můžeme tak trochu odzívat, ovšem s vědomím, kdo je to Alice Cooper, co dokázal a jak svěže ve svých jedenasedmdesáti působí, i nad těmito díly nakonec uznale kývnete hlavou.
Zásluhy jsou jedna věc, kvalita přednesu druhá, ale u Coopera není pochyb o tom, že se v současné době nachází na svém třetím (a pravděpodobně i posledním) vrcholu. Může za to jeho angažmá v superskupině Hollywood Vampires, kterou tvoří spolu s Joem Perrym z Aerosmith a pirátem z Karibiku Johnnym Deppem. Z původně hvězdně hospodské taškařice se stala celosvětově uznávaná formace, která dokáže na pódiu rozjet pořádnou rock n`rollovou show a strčí do kapsy i řadu hvězd, kterým hraje v předprogramu. A centru dění je opět Alice Cooper.
Jsou to právě Hollywood Vampires, kteří jsou nejvíce cítit z akutální Cooperovy nahrávky "Breadcrumbs". Ne že by tahle jeho kapela byla nějak muzikálně objevná (u nich šlo vždy o energii, která z jejich hudby jde), že by ovlivňovala další nahrávky, ale zde inspiruje spíše nápadem. Hollywood Vampires totiž svůj původní záměr postavili na coververzích (že jen dávno mrtvých muzikantů, je druhá věc) a tohle je tak trochu podstata i "Breadcrumbs". Tohle EP Alice Cooper pojal jako oslavu jeho domovské (dnes už ovšem v troskách ležící) detroitské scény, kde se v šedesátých a sedmdesátých let sdružovaly rvavé garážové party a kam vlastně ve svých začátcích patřil i Cooper sám.
Tentokrát nepřichází s žádným hororovým tématem, krev neteče a pavouci se nechávají spát. Nejvíce o albu tak hovoří jeho úvodní věc, což je remake vlastní skladby "Detroit City" z alba "The Eyes Of Alice Cooper", která je zde opatřena současnou energií (té rozhodně Cooper má více než v době, kdy vydával jmenovanou desku) a patřičným moderním zvukem, který však nepopírá patinu dávných let. Stejně je na tom i jediná nová skladba "Go Man Go", která má v sobě skoro až punkovou energii, ovšem její základ je opět postavený na garážovém rock n`rollu, který šperkuje zapamatovatelný, úderný refrén. Pak ale už nastává oslava starých časů a detroitského hudebního dědictví.
Cooper nejprve sáhne do repertoáru Boba Segera pro "East Side Story" jejíž datum vzniku se datuje až do roku 1966. Cooper si s touto dávnou skladbou poradil samozřejmě s bravurou, přestože je to právě "East Side Story", kde lze z celé nahrávky nejméně registrovat specifický charismatický projev, kdy jeho hlas jede spíše po civilnější linii. Trochu rozvernější atmosféru obsahuje "Your Mama Won`t Like Me", která původně patřila do repertoáru Suzi Quatro a kde Cooper nevypustil ani tak důležité a potřebné dechy. Zde se už jeho hlas opět plazí jako had a prokusuje se jednotlivými slovy, kterými opět plive dobře známý jed. Dávnou atmosféru zahulených deitroitských klubů a hospod má "Devil With A Blue Dress On/Chains Of Love", která zdobila kdysi repertoár Mitche Rydera a jeho The Detroit Wheels a jenž je pravděpodobně (co se týče tohoto EP) nejdůstojnější oslavou dávnou zašlých dob. "Sister Anne" od MC5 je pak už jen třešničkou na dortu, který je v podání páně Coopera tentokrát hodně chutný.
Záměr EP byl tak splněn vrchovatě. Cooper připomněl jména svých kolegů, kteří se dnes (asi až na Suzi Quatro a Waynea Kramera z MC5) k činnosti zrovna moc nemají, ale scéna, a nejen ta z jejich rodného města, by bez nich nebyla úplná. Cooper, ač ne ze všech nejmladší, je dnes ze všech tehdejších person nejčilejší a stále má světu co říct. Kdo by si na to v roce 1968 vsadil třeba jen falešnou pětku?
|
