Původní formule se osvědčila. Když se loni spojil legendární německý kytarista, dávný člen Scorpions a UFO, Michael Schenker s několika svými bývalými zpěváky, se kterými působil od začátku osmdesátých let v rámci různých forem kapely MSG, působilo to jako velmi příjemný retro projekt. Ten dal světu album "Resurrection", jenž bylo plné výstavního hard rocku, který ctil bluesové kořeny, ale zároveň měl v sobě trochu metalového lesku. Projekt znovu vytáhl na světlo zpěváky Robina McAuleyho či Garyho Bardena, kteří o sobě nedávali dlouho vědět, ale také připomněl Schenkerovu spolupráci s Doogiem Whitem a Grahamem Bonnetem, která byla svého času také dost ceněná. Navíc velmi slušná produkce Michaela Vosse (jinak zpěváka kapel Mad Max a Casanova) udělala z "Resurrection" jednu z nejlepších hardrockových desek loňského roku.
Pokračování proto bylo nasnadě, přestože je všeobecně známo, že Schenker má přelétavou povahu a vyjít s ním není vůbec jednoduché. Vydrželi skoro všichni, tedy kromě bubeníka Teda McKenny, který letos na jaře zemřel a musel být nahrazen Bodo Schopfem (Eloy, Dreamcatcher). Kromě této smutné výměny, je všechno na svém místě tak, jak bylo v minulém roce. Navíc se ve studiu objevil současný zpěvák Blackmoreových Rainbow Ronnie Romero, jehož řezavý hlas je nakonec na albu ke slyšení také. Schenker sice popírá, že by se Romero měl stát pevnou součástí jeho Festu, ovšem fakt, že Ronnie nazpíval skladbu "We Are The Voice", možná svědčí o opaku.
O stylovém směřování dvojky "Revelation" asi nebylo nejmenších pochyb od samého začátku. Schenker je už dlouhá léta ukotven ve svém ranku, který kdysi sám pomáhal utvářet a jeho specifická hra, jež byla velkým vzorem pro řadu pozdějších velikánů, rozhodně nepopírá sama sebe. Jak je Schenkerovým dobrým zvykem, hraje i na novince ve prospěch celku a skladby samotné. Proto "Revelation" nemohlo být špatné album. Ovšem o co je řemeslně a vlastně i skladatelsky výborně zmáknuté, o to je méně překvapivé. Hned jak se rozjede úvodní "Rock Steady", která svým nenápadným úvodem může připomenout dávný Schenkerův majstrštyk "Doctor Doctor" (od UFO, pochopitelně), je jasné, po jakých kolejích se pojede.
"Rock Steady", kde se o vokál střídají Barden, Bonnet, McAuley i White, je možná jako otvíírák, až překvapivě moc bluesová, ovšem od mnohem svižnější "Under A Blood Red Sky", kterou má na svědomí letos trochu hlasově unavený Doogie White, už kapela kříží hard rock s tím nejklasičtějším heavy metalem (a špetkou blues), přesně tak jak tomu bylo v těch lepších chvílích minulé desky. Jedním z největších hitů nahrávky je bezesporu "Sleeping With The Light On", kde se opět setkávají hlasy všech hlavních zpěváků. Všichni čtyři pak dostali prostor každý ve dvou samostatných skladbách. Nejlépe z této čtveřice pro letošek vyšel Robin McAuley, jehož "Silent Again" a "Lead You Astray" mají trochu toho hvězdného espritu a (alespoň v případě první jmenované) popmetalového pnutí, které bylo příznačné pro Schenkerovu tvorbu druhé poloviny osmdesátých let, kdy s ním působil právě McAuley. Navíc je tento zpěvák aktuálně ve výborné formě, až je s podivem, že o něm nebylo dlouhá léta slyšet.
Svůj klasický výkon předvádí Graham Bonnet, kterému připadly dvě ostré skladby "The Beast In The Shadows" a "Still In The Fight". Přestože Bonnetovi léta více než heavymetalová tvář sluší ta klasictější hardrocková, zde je všechno v pořádku. To se dá říct i o příspěvcích, kde zpívá Gary Barden, který sice nemá tak výrazný hlas jako například McAuley nebo Bonnet, ovšem k zatěžkanějším (dá se říct i bluesovějším) věcem "Crazy Daze" a Headed For The Sun" jeho projev sedí. Nejhůře z celé čtveřice je na tom pro letošek Doogie White. Ne, že by zněl špatně nebo jeho zpěv písním škodil, ale když porovnáte jeho výkon zde a například na albu "Stranger In Us All", jediném, které nazpíval v rámci Rainbow, je tentokrát ten rozdíl docela markantní. Když už mluvíme o Rainbow, je tu už zmíněný kousek "We Are The Voice", jediný příspěvek Ronnieho Romera. Ten lze bez mrknutí oka zařadit mezi nejlepší věci celé Schenkerovy novinky. Romero podává opět skvělý výkon (jak jinak) a ukazuje, že on by mohll být do budoucna jednou z nadějí klasického hard rocku. Pokud se ovšem obejde bez berliček svých dávných učitelů, ať Blackmorea nebo právě Schenkera.
"Revelation" bude pro milovníky Schenkerovy tvorby a celkově tradičního hard rocku deska, která se dá označit jako lahůdka. Obsahuje skutečně poctivý, dobře zahraný a dobře napsaný materiál. Pokud od něj nebudete očekávat žádné novum, něco, co by vám vyrazilo dech a nutilo vás si tohle album přehrávat pořád dokola.
|
