Když před třemi lety vyšla debutová deska projektu The Defiants, nejednalo se o žádnou velkou neznámou. Kapelu totiž tvořili dva členové Danger Danger, basista a skladatel Bruno Ravel a kytarista Rob Marcello, které doplňoval jejich bývalý kolega z téže formace, zpěvák Paul Laine. Bezejmenný debut byl nakonec docela bomba a v rámci melodického hard rocku, zkříženého se špetkou AOR, šlo o desku, která v té době čněla vysoko nad konkurencí. Zároveň však otevřela otázku, co je vlastně s Danger Danger, kteří už od roku 2009 studiově mlčí a jejich zpěvák Ted Poley se od kapely opět takřka distancoval, když rozjíždí nové projekty a pokračuje v sólové kariéře.
Letos vychází dvojka The Defiants s podivným názvem "Zokusho", a situace je ještě křiklavější, protože Ravela, Marcella a Laineho posílil i bubeník Steve West, tedy další zásadní člen Danger Danger, takže tu máme situaci podobnou té z konce devadesátých let, kdy papírově Danger Danger existovali s Tedem Poleyem, ovšem novou hudbu natáčeli s Lainem. Z té doby také pochází výtečná nahrávka "The Return Of The Great Gildersleeves", na kterou tři roky starý debut navazoval vrchovatě a s příchodem "Zokusho" se na tom vlastně ani moc nemění.
The Defiants totiž ctí rukopis, který je pro Ravela, jakožto hlavního skladatele a mozek projektu, specifický celá léta. Opět máme stylově co do činění s poctivým hard rockem, který má kořeny v osmdesátých letech, pošilhává po AOR a má správný rock n`rollový odpich a typickou melodiku Danger Danger. Pryč je sice rozjuchanost debutu z roku 1989 nebo trochu zbytečná přidrzlost o dva roky mladší nahrávky "Screw It!", ale o to více je zde zastoupena vyspělost, precizní sound a výborné melodie, na kterých si The Defiants zakládají. Nejdůležitější ovšem je, že dvojka "Zokusho" v přímém porovnání s tři roky starým debutem rozhodně neztrácí. Nedá se sice mluvit úplně o jednovaječném dvojčeti, ale styčné body byly zachovány a kvalita souboru potvrzena.
"Zokusho" je opět velice hitová deska, kterou sice trochu se skřípěním startuje "Love Is The Killer", jenž kvalit minulého otvíráku "Love And Bullets" nedosahuje, ovšem poté The Defiants rozehrávají svou obvyklou hru, kdy tahají z rukávu jedno eso za druhým. Navíc to vypadá, že Laine je pěvecky jistější než minule a pouští se do poloh, které pro něho byly v minulosti možná pouze tušené. První tutovka přijde pod názvem "Hollywood In Headlights", kde nechybí vzletné melodie, které nakonec vystaví precizní stadionový refrén. Od té chvíle (možná s mírným zaškobrtnutím v závěrečné "Drink Up!") nabízejí The Defiants skutečně hitovou jízdu, která opět ukazuje záda veškeré konkurenci.
Skladby nikam nepospíchají, pohybují se spíše ve středním tempu (což je nakonec jejich velká deviza), trochu obrousily tvrdé hrany, čímž získaly více na přitažlivosti a prostor pro větší melodiku, která ovšem má daleko k jakékoliv kýčovitosti. Jako nejlepší příklady kapelního umu jsou zde "Hold On Tonite", "Allnighter", "U X`ed My Heart" nebo svižná "Stay", která stavbou refrénu může trochu připomenout "Underneath The Stars" z debutu, ovšem ve výsledku si "Stay" žije vlastním životem, který pohání kupředu výborná kytarová sóla Roba Marcella.
Očekávání byla po výborném debutu veliká a jisté nakonec je, že "Zokusho" rozhodně nezklamala. The Defiants opět ukazují, že ve svém ranku už jsou skutečnými mistry a opět ukazují záda veškeré konkurenci (o té ze stáje Frontiers Music ani nemluvě). "Zokusho" je o trochu dospělejší deska, než byl debut a to z ní možná činí záležitost ještě trochu přitažlivější. The Defiants dokázali zúročit potenciál, který ukázali na debutu a dali mu ještě větší glanc a čistotu. Rozhodně jedna z nejlepších desek, která bude letos ke slyšení.
|
