Že hair metal není už výlučně americkou záležitostí, jak tomu bylo v osmdesátých let (čest výjimkám), ví snad každý. Že se hraje ve Velké Británii a ve Skandinávii je dnes už úplně normální, ale ve Francii? V zemi, kde se tvrdá muzika nikdy nijak zvlášť neprovozovala, přece jen funguje malá hairmetalová scéna. Je to sice okrajová záležitost, ale i v zemi vína a skvělých sýrů tahle scéna žije a snaží se konkurovat té současné americké i skandinávské. V jejím čele vedle Rakel Traxx stojí kapela Blackrain. Ta funguje už přes patnáct let a aktuálně vydává šesté album. Že jste o nich nikdy neslyšeli? Vydržte, všechno se možná změní...
Když Blackrain (tehdy ještě pod jménem Black Rain) vydávali v roce 2006 svůj bezejmenný debut, budili spíše úsměv. Parta puberťáků, pokoušející se o jakousi fůzi hair metalu a předpotopního heavy metalu, myslící si, že jsou mutací Mötley Crüe a Metallicy (v dobách před "Kill`em All"), mohla nadchnout jen hrstku svých kamarádů. Blackrain se ale nevzdali a nejpozději od alba "Lethal Dose Of..." už dávali najevo, že je nutné brát je vážně. V témže roce na sebe strhli pozornost, když natočili svou verzi skladby "Lost Horizons" na tributní album "Reborn In Sleaze", které bylo poctou zemřelému frontmanovi Crashdïet Daveu Lepardovi. Nejen, že čněli vysoko nad ostatní konkurencí (vzhledem k mizerné úrovni celé kolekce to nebylo zas tak těžké), ale podařilo se jim dokonce předčit skvělý originál.
To už byla kariéra těchto Francouzů na vzestupu a Blackrain vystupovali po celé Evropě jako hosté nejrůznějších žánrových hvězd. Minulé dílo "Released" z roku 2016 bylo ukázkou výborného moderního hair metalu, který nezůstal vězet v osmdesátých letech a proto se od novinky "Dying Breed" čekalo mnohé. Blackrain totiž za léta své kariéry udělali obrovský krok vpřed a ten se na "Dying Breed" ještě zvětšuje. Přestože kapela zůstává stylově ukotvena v hair metalu a nikam jinam se zvlášť posouvat nechce, dokáže na sebe v současnosti strhnout pozornost výborným songwrittingem a vyspělými instrumentálními výkony. Navíc i zpěvák Swan je již výborným frontmanem se skvělým rejstříkem v hrdle a dokázal se nadobro zbavit uječených poloh z dřívějších let.
"Dying Breed" je sevřená nahrávka, která obsahuje dvanáctku skladeb, z nichž každá z nich dá nazvat potenciálním hitem. Už vlezlý popěvek, kterým kapela nastartuje titulní věc "Dying Breed" je tak nakažlivý, že jej těžko budete dostávat z uší. Podobně jako úvodní riff následující "Hellfire", hnanou kupředu šlapavým tempem, do kterého se proplétají kytarové vyhrávky, z nichž občas vytryskne heavymetalová minulost, ale jinak hrají ve prospěch pořádně rozjeté rock n`rollové jízdy. Ta se zastaví až s "All Angels Have Gone", což je klasicky mainstreamová skladba, postavená na akustické kytaře a písničkářské atmosféře. Zároveň je však jedním z největších hitů desky, do něhož Blackrain dokázali zapracovat čarokrásný refrén.
Hitová jízda pak nabírá na obrátkách, kapela nasazuje hymnickou "We Are The Mayhem" a dvě šlapavé věci "Rock Radio" a "Public Enemy", které se jistě stanou koncertními stálicemi jejich setu. Další velký hit se ukrývá pod názvem "Jenny Jen", Blackrain opět ukazují schopnost napsat skutečně chytlavou skladbu se snadno zapamatovatelným refrénem, který má však daleko do skandované podbízivosti a těžkoprdelatosti. Nakonec i ta závěrečná glampunkovka, v mateřštině zpívaná "Ca plane pour moi", připomínající dávnou britskou formaci Wrathchild, sedí do konceptu alba takřka přesně.
Tohle album bude pro Blackrain znamenat další postup za vysněnými metami v soudobé první hairmetalové lize. Bezesporu se jedná o jejich nejlepší nahrávku, která bude pro letošní rok v tomto ranku znamenat jedno z nejlepších alb. Tuhle kapelu se vyplatí sledovat, protože se od nich možná dočkáme velkých věcí.
|
