Jestliže se počítalo s tím, že se po odchodu frontmana Toma DeLongeho Blink-182 položí, opak se stal pravdou. Album "California" z roku 2016 se totiž docela povedlo a i ten největší škarohlíd muysel uznat, že s ním kapela po bezpohlavní comebackové nahrávce "The Neighborhoods" z roku 2011 chytla druhý dech. Nový předák Matt Skiba, někdejší člen stylově spřízněných Alkaline Trio, byl přijat do rodiny a i když jeho hlas není tak charismatický jako ten DeLongeho, povedl se mu s Blink-182 dost dobrý restart. Tenkrát, v roce 2016...
Bylo totiž na co navazovat. Byli to právě Blink-182, kteří na konci devadesátých let a počátku tohoto milénia patřili k nejprotežovanějším kapelám celé rockové scény a jejich alba "Enema Of The State" a "Take Off Your Pants And Jacket" se rázem stala mluvčími celé neopunkové generace a prodávala se v nákladu patnácti, respektive čtrnácti milionů kusů. Pád na hubu ale přišel rychle, když bezejmenná deska z roku 2003 byla jen chabým odvarem minulých let a comeback o osm let později vyšuměl naprosto do ztracena. Změnily se poměry na scéně nebo přece jen Blink-182 ztratili svou přitažlivost? Možná obojí...
Poté, co se z Blink-182 stali tatíci a jejich pubertální příznivci dospěli a začali mít jiné starosti, nemůže už zákonitě mít jejich hudba někdejší kouzlo. I když "California" nebyla špatná deska a naznačovala cosi o novém začátku, s novinkou "Nine" jako kdyby se kapela zase ocitla ve slepé uličce. Pro punkovou (nebo neopunkovou, chcete-li) formaci je nejhorší, když ztratí svou prvotní energii a to se právě na této desce Blink-182 stalo. Zapomeňte proto na hity jako "Rock Show" nebo "First Date", ze kterých stříkala energie na míle daleko. "Nine" působí unaveným dojmem, navíc se na ní projevuje, jak důležitým byl pro kapelu DeLonge jako skladatel. Jistě, je tu jeho druhý hudební rozměr, basista a zpěvák Mark Hoppus, ovšem navázat na dřívější hity se kapele na novince nedaří.
Když se přece jen rozjede do vyšších otáček jako v "Black Rain" nebo úvodní "The First Time", působí to trochu křečovitě a proto se kapela hodně rychle stáhne do středních temp, které pro ně nikdy nebyly nejslušivější. Nezafungoval ani pilotní singl "Blame It On My Youth", která sice hraje na hitovější notu, ovšem žádný velký zázrak se nekoná. Navíc jsou tu pak nenápadité věci typu "Run Away" či "Pin The Grenade", kde si říkáte, kam se poděla někdejší lehkost, která dominovala jejich kompozičnímu procesu v minulosti. Zápory se snaží vyvažovat skladby jako "Darkside" nebo "Happy Days", ale to je na patnáctiskladbovou desku přece jen docela málo.
Potvrzení formy nové sestavy, která se v dobrém světle ukázala na "Californii", se tedy nekoná. Spolu s "Neighborhoods" je "NIne" pravděpodobně nejslabší položka v diskografii této party, jejíž doba už dávno odezněla. Možná si to Blink-182 nechtějí ještě přiznat, ale o to tvrdší může být další pád na tvrdou zem.
|
