Kapela Dragonforce, to byla vždy hlavně zábava a show. Nové album jde v tomto ohledu nejdál, ať už svým coverem nebo titulem. V módě je totiž právě retro-osmdesátková vlna, na které se Dragouni rozhodli svést a trochu tím zpestřit tradiční skladatelský rukopis. Může to vypadat dětinsky, podobný nadhled je mi ale stokrát milejší, nežli zastydlý patos, se kterým se kupříkladu nedávno vytasili Němci Freedom Call. S hudbou je to však malinko složitější...
Pokud se týká klasických speedových sypanic, je všechno v naprostém pořádku, neboť v této poloze jsou autoři stále skvělí (konkrétně dvojice Totman a Leclercq, který nicméně vzal po dokončení alba čáru k thrashovým ikonám Kreator). Už víme, že nemůžeme čekat rytmickou autodráhu od začátku do konce, i se závěrečným coverem zde ale nalézáme celkem pět spídovek, což není málo. Hlavní je však jejich značná kvalita, úvodní střela "Highway To Oblivion" je i díky pozvolně vtahujícímu nájezdu špičková, a úplně stejně si vede položka "In A Skyforged Dream". V těsném závěsu se vezou Totmanovky "Troopers Of The Stars" a "Razorblade Meltdown", která nabyla podoby poměrně vtipného animovaného videa, potažmo předělávka "My Heart Will Go On" (Celine Dion), jejíž originální původ lze pod nánosem autorské osobitosti sotva rozpoznat (což je jenom dobře).
Komplikovaná situace nastává se svižnými až střednětempými písněmi, ve kterých se zároveň nejsilněji projevuje výše popsaná osmdesátková atmosféra. Jasný odsudek si nezaslouží ani jedna z nich, na nějaké oslavné popisky to ale rovněž není. Je pravda, že se v daných skladbách - potažmo celém albu - zrcadlí příjemně odlehčená atmosféra, které k účinku dopomáhá přesný sound, chybí však pamětihodné momenty. Pánové se sice snaží, včetně hostujícího klávesáka Coena Janssena z Epicy, sóla jsou většinou dostatečně nápaditá, hravý klapkový nájezd před sólem v "Cosmic Power Of The Infinite Shred Machine" je dokonce skvělý, vokální linky však strádají, přičemž nic moc nezachraňují ani tradiční vícehlasy, úplně nadbytečně pak působí asijské, resp. folkové prvky v kusech "The Last Dragonborn" (ten je vůbec nejslabším momentem nahrávky) a "Remberance Day" (ten si díky příjemnému refrénu stojí o něco lépe).
Výsledkem je malinko sporné album. Když se kapela drží toho, co ji navždy zapsalo do análů powermetalové historie, může tradiční fanoušek jásat a těšit se z dalších písní, ke kterým stojí zato často se vracet. Jenže u zbývajících příspěvků je repetiční potenciál znatelně nižší, což při výsledném účtování nelze nechat bez odezvy.
|
