Česká power-speedmetalová úderka Rimortis letos slaví dvacet let existence. A stejně jako v případě alba „Deset kroků zpět“, jež se vztahovalo k prvnímu významnému výročí, i tentokrát hudebníci přichystali speciální edici, která krom nové desky obsahuje bonusový disk s nově nahranými výběrovými skladbami. Posluchači tak dostávají ideální příležitost k porovnání dřívější i aktuální formy kapely, která v nedávné minulosti prošla celkem zásadními změnami.
Deska „Dvacet černých růží“ je již druhým albem bez Milana Hloucala. Nový zpěvák Ladislav Spilka se do jisté míry stal solidním nástupcem, přesto si k jeho výkonu neodpustím zásadnější poznámku. Láďa občas zbytečně tlačí na vokální pilu, což je navíc poloha, která mu svědčí méně, nežli klidnější až zjemnělý projev, škoda, že se právě do něj příliš nepouští. Další výrazná změna směřuje k autorství, kdy dříve výhradní autor Vašek Mrzena opět přenechal velký prostor svým kolegům (povedené texty zůstávají v jeho režii). Od Vaška uslyšíme pouhé dvě písně (což je ale pořád o dvě víc, než minule), zbytek si rozdělili klávesák Jiří Vrba a nově kytarista Martin Čermák. Aktuální tvář Rimortis se tím ale zásadně nemění, základem stále zůstávají sněhobílé melodie a důraz na co možná nejchytlavější profil každé písně.
To se sice zčásti daří, musím však v tomto ohledu popsat zkušenost s jednotlivými etapami poslechů. První seznámení s albem bylo vyloženě nesmělé a neodhalilo mnoho lákadel. Při dalších pokusech už autorská poupata začaly rozkvétat a k některým byla vyložená radost přičichnout. Nejprve si mě takto podmanil refrén „Starého domu“, později hloubavě plynoucí „Hledání“, „Vlak života“ se dvěma nej (nejméně chytlavý bridge, zato nejlepší refrén) nebo „Havran a vlk“, jehož tvůrčí základ je natolik svůdný, že v něm vůbec nemusela figurovat epická symfonika, jež hřmí při sólovém nájezdu. Skladba by v pohodě obstála bez tohoto spektáklu, což vlastně platí pro všechny obdobně laděné úseky (snad krom vstupního intra „Starého domu"). Autoři mají dostatek formy a nepotřebují na svůj rukopis věšet orchestrální pentle, už proto, že to dnes dělá skoro každý druhý.
Speedmetalové položky na albu najdeme tři, nejlépe dopadla Mrzenova titulka, která krom prohloubení starých známých svazků se Stratovarius přináší nejpovedenější chorusový nápěv desky. Finské ozvěny slyšíme také v příjemně okázalé „Bráně noci“, poslední rychlík „Kletba rodu“ se už veze v kvalitativním závěsu. Na všechny skladby se nicméně vztahuje symptom třetí a stále aktuální etapy mého poslechu. Kvítky písní jakoby až příliš rychle vydaly svoji krásu a ztratily část atraktivity, což platí nejenom pro některé vychvalované příspěvky (zejména „Starý dům“), ale ještě více pro ty zatím neuvedené („Za horizontem“ a „Pramen řeky"). Samostatnou kapitolu tvoří tradiční coversong, kterým se tentokrát stalo Vangelisovo „Dobytí ráje“, u nás profláklé prostřednictvím verze se zpěvem Daniela Hůlky. Mě osobně tenhle kousek nikdy nebral, a neoceňuji ani variantu Rimortis, která se od té původní příliš neliší, dojem podobnosti navíc nepochopitelně prohlubuje host, kterým není nikdo jiný, nežli, ehm, Daniel Hůlka.
Pokud se bonusového disku týká, je nutné ocenit pečlivou rekonstrukci původních písní, včetně pozměněných aranží a lepšího zvuku (ten je obecně na vynikající úrovni), nelze si však nevšimnout některých vokálních pasáží, které Spilkovy úplně nesedly, přičemž to opět zhusta souvisí se snahou o hrdelní hrubost. Tím pro mě hodnota staronových skladeb mírně klesá, což ale neplatí pro závěrečný vál „Stín křídel“, jehož obsah tvoří výběr ze stejnojmenné desky z roku 2004. Pěvecké party si zde rozdělilo několik borců (např. Mirek Spilka nebo Petr Dolének), skladba jede od začátku do osm minut vzdáleného konce na dravém spídovém tempu a znamená výtečný a úžasně vygradovaný retrozážitek ("vzlétni výš, potom zříš, světlo duhy na křídlech orlů"), za nějž pánové zaslouží oba palce nahoru. Celkové dojmy nicméně zůstávají lehce rozervané. O solidním autorství není pochyb, což ale nic nemění na skutečnosti, že na albu figurují skladby, ke kterým nemám potřebu vracet se častěji, pakliže vůbec.
|
