Ta tři slova stačí... Asi i toho nejzarytějšího metalistu musela zasáhnout zpráva, že Karel Gott zemřel. Byl to totiž právě on, kdo pro českou nebo československou hudbu, a vlastně i tu tuzemskou rockovou, udělal nejvíc. Karel Gott rozhodně nebyl rocker v pravém slova smyslu, ale v době, kdy začínal, byl považován za Elvise východu. Tehdy byl rock n`roll jeho hlavním proudem a "Zdvořilý Woody" dodnes působí jako artefakt tehdejší doby. To bylo ale před šedesáti lety. Od roku 1959 se Karel Gott posunul jinam. Po šedesátých letech, kdy plně reflektoval éru Beatles a svým trochu úsměvným rebelstvím (v podmínkách Pražského jara) vlastně i Rolling Stones, se stal umělcem pro všechny gerenace.

V sedmdesátých letech ochotně otočil kormidlem do středního proudu, který v dobách tehdejšího kulturního temna nevadil, ovšem v osmdesátých letech, tedy v dobách jasně rockových, pokukoval právě po tomhle stylu. Pro mladé metalisty působil už jako fosílie, ale nikdy ani oni nezpochybňovali tohoto plzeňského rodáka jako skutečného umělce. A tak tomu bylo až dodnes. Přestože jeho některé kroky mohou působit rozporuplně, nikdo nikdy nemůže zpochybnit, že 1. října odešel skutečný umělec. Mezi Čechy největší...

Pepsi Stone, 2. 10. 2019

Stokrát chválím Gottův čas
O Karlu Gottovi se říkalo, že až umře, něco se zákonitě musí změnit. Bylo to zčásti nadsazené konstatování, které nicméně vhodně ukazuje na ikoničnost této osobnosti populární hudby. Gott jakoby by tady byl odnepaměti, ovliňoval generace, jeho plakáty zdobily zdi našich (pra-pra)rodičů, nešlo ho nevnímat, bez ohledu na žánr, který člověk poslouchal nejraději. Mravokárci či hudební kritici si vždy našli mnoho důvodů k pranýřování, těm prvním ale bere vítr z plachet konstatování Gottových kolegů, kteří o něm v naprosté většině mluví s obdivem, včetně jednoho z předních zástupců disentu, Ivana "Magora" Jirouse. Pro kritiky je zase vítaným terčem Gottova lacinější osmdesátková produkce (případně vše, co přišlo poté), jen těžko však lze ignorovat kvalitu repertoáru z let šedesátých i sedmdesátých, a samozřejmě mimořádnou kvalitu zpěvákova hlasu. Gott jako jeden z minima českých umělců uspěl v Americe, adorovalo jej Polsko, v Německu byl brán jako "domácí". Je celkem jedno, jaký postoj k němu kdo zaujímal. Nyní je vhodné ztišit svůj hlas a v tiché pokoře vzdát respekt největšímu zpěvákovi československých dějin.

Pagan, 2. 10. 2019