Nové tisíciletí, nový label, nový bubeník. Porcupine Tree přestoupili k velkému labelu Lava Records a chystali vydání nové řadové desky. Ještě před ní se však stalo několik událostí. Steven Wilson vydal nové album se svým projektem No-man, začal spolupracovat s izraelským hudebníkem Avivem Geffenem, díky čemuž vznikla kapela Blackfield a také se spřátelil s lídrem švédské prog metalové skupiny Opeth Mikaelem Akerfeldtem. A právě díky tomuto přátelství začala Wilsona více zajímat metalová hudba. Dokonce se rozhodl produkovat přelomové album Opeth „Blackwater Park“.
Protože s Avivem Geffenem se mohl Wilson v Blackfield věnovat spíše jemnější muzice na pomezí popu a prog rocku, rozhodl se v domovských Porcupine Tree výrazně přitvrdit.
Krom stylové změny došlo i na výraznou personální. Kapelu byl nucen opustit bubeník Chris Maitland. Paradoxně to přišlo Porcupine Tree vhod, protože ihned angažovali Gavina Harrisona, kterého považovali za daleko vhodnějšího bubeníka pro metalovější vyznění jejich hudby než právě Maitlanda. Gavin Harrison nebyl kapele neznámý, s klávesákem Richardem Barbierim se tento bubeník již pracovně setkal při natáčení desky „Flame“ (1994). Bubnoval také například pro Erose Ramazzottiho či Lisu Stansfield a další skoro až neuvěřitelné množství projektů a uskupení. Jeho styl byl techničtější a „silovější“ než Maitlandův a Wilson v něm viděl muzikanta, který kapelu ještě více kvalitativně pozvedne. Ačkoliv je už Harrisonův styl na desce „In Absentia“ znát, materiál vznikl již před jeho příchodem. Album vyšlo 24. září 2002 a ukázalo se pro kapelu zcela přelomovým po všech stránkách.
„In Absentia“ už na začátku překvapí. „Blackest Eyes“ je nesmírně povedený „otvírák“ desky, který jasně říká: „tady máte metal, ale pořád zůstáváme v jádru prog rocková kapela“. Skladba metalově burácí pod návalem riffů a důrazné rytmiky. Alespoň pokud jde o refrén. Samotné sloky zůstávají věrné tradiční podobě Porcupine Tree. „Trains“ je jedna z nejlepších skladeb kapely vůbec. Je až s podivem, že nebyla vybrána jako singl či „klipovka“. Jde totiž o krásnou baladu, jež by klidně mohla do rádia, a přesto představuje velkou kvalitu. Je nesmírně chytlavá a má neobyčejnou atmosféru, dominují jí akustické kytary a Harrisonova famózní hra na bicí. Píseň se stala mezi fanoušky nesmírně populární a byla třetí nejhranější položkou na koncertech Porcupine Tree („Blackest Eyes“ vůbec nejhranější). Zaujme nečekaná banjo mezihra a po doznění si budete chtít dát „Trains“ ihned znovu.
Snad ještě pozoruhodnější atmosféru má „Lips Of Ashes“, zasněná akustická věc s netradičním zpěvem a doprovodnými vokály. „The Sound Of Muzak“ ukazuje ohromnou kreativnost a progresivitu kapely. Už jen samotné bicí překvapují nezvyklým rytmem a nálada písně odkazuje až někam do Latinské Ameriky. Hitový refrén připomene pro změnu sedmdesátá léta, stejně jako velice povedené kytarové sólo. „The Sound Of Muzak“ je nesmírně originální a jedinečný kus muziky. „Gravity Eyelids“ vás pro změnu hodí směrem do temnoty. Dominují klávesy a lehká elektronika. Píseň se však postupně rozvětvuje až ke zlomu v její polovině. Po delší době se ozve ono přitvrzení a pokukování po metalu. Dlouhá instrumentální pasáž patří vůbec k tomu nejepičtějšímu, co skupina kdy natočila. A instrumentální pasáže si posluchač užije dál, protože hned následující „Wedding Nails“ neobsahuje jediné slovo. Je to perfektní ukázka rychlého prog rocku s občasnými výjezdy směrem k metalové důraznosti. Harrison opět dokazuje, proč si ho Porcupine Tree vybrali, ale pozadu nezůstávají ani ostatní muzikanti. Za zmínku rozhodně stojí úžasně znějící baskytara. „Wedding Nails“ nabídne opět ponurou až hororovou atmosféru, a tak možná přijde vhod, když „Prodigal“ desku opět o něco odlehčí. Velice chytlavá skladba s parádním kytarovým sólem.
Druhá polovina desky o něco poleví, co se týče „geniálnosti“ nápadů, přesto dávkuje do posluchačů jeden zajímavý song za druhým. Ať už se jedná o instrumentálku „.3“, tvrdou (kytary budí opravdu respekt) a rychlou „The Creator Has A Mastertape“ či příjemnou „Heartattack In A LayBy“. Přesto závěr desky poněkud zaostává, to nejpodstatnější album řekne ve své první polovině.
„In Absentia“ je skvělá deska a v podstatě je dnes již klasikou progresivního rocku. Pro fanouška žánru se jedná o jasnou volbu. Nejenže je album samo o sobě perfektní, ale dostalo se mu i velkého komerčního úspěchu. Poprvé se výrazněji umístilo v žebříčcích prodejnosti. V Německu z toho bylo 64 místo, ve Francii 143. Desky se prodalo přes sto dvacet tisíc (čtyřicet pět tisíc z toho v Americe) a Porcupine Tree byli velkou kapelou.
Porcupine Tree absolvovali několik turné (jedno i se spřátelenými Opeth) a alespoň pro živá vystoupení rozšířili sestavu o kytaristu a doprovodného zpěváka Johna Wesleyho. V roce 2003 si kapela založila vlastní label Transmission, kde vydávala své živáky, EP a další rarity. Pro Porcupine Tree nastalo skvělé období, kdy měli v zádech nesmírně úspěšnou „In Absentia“ a před sebou ještě větší úspěchy.
|
