Na začátku roku 2004 se Porcupine Tree pustili do nahrávání další desky. Než vyšla, stihl Steven Wilson dodělat alba jak pro No-Man, tak pro Blackfield. Se svým kamarádem filmařem Mikem Bennionem navíc napsal scénář k filmu. Snaha snímek natočit rozhodně byla, ale oba tvůrci vždy narazili na finanční problémy, až po mnoha letech přibyla na Wilsonově facebooku zpráva, že se o film pokusí znovu.
Skladby pro pomyslný snímek zůstaly prozatím „jen“ obsahem alba „Deadwing“ (tak se měl koneckonců jmenovat i film). Deska vyšla v březnu 2005 a předcházely jí dva singly. „Shallow“ v Americe a „Lazarus“ (k tomu vznikl i videoklip) v Evropě. Oba singly si vedly velice dobře a „Shallow“ se nakonec do filmu dostal, a to do amerického snímku „Čtyři bratři“ (v hlavní roli Mark Wahlberg). Skladba je rockovou vypalovačkou, jež vás dostane výbušným refrénem, důraz je kladen především na kytaru, která zní překvapivě velice syrově a surově. Samozřejmě nechybí klasické atributy kapely, jako jsou výborně zakomponované klávesy, vynalézavé bicí, či různé efekty a „ruchy“. „Lazarus“ je pravým opakem „Shallow“. Citlivá, intimní skladba, která ve vás může snadno vyvolat nostalgickou náladu. Ohromnou práci na klavír odvedl Richard Barbieri a samotná melodie je dechberoucí. Za zmínku stojí účast Lasseho Hoileho, který k písni natočil videoklip a se Stevenem Wilsonem spolupracoval už dřív (videa pro „In Absentia“, klipy „Blackfield“), ale i v pozdějších letech (ostatní videa a fotografie pro další desky Porcupine Tree, videa i pro singly ze sólových alb Stevena Wilsona).
Třetím do party hitů je "Open Car“, moderní rocková skladba, disponující nesmírně silným refrénem, který se dotkne vašich emocí, a vy víte, že ho musíte slyšet prostě znovu.
„Deadwing“ však není jen o hitech. Nejsilnější stránkou alba jsou dlouhé skladby. Desku otvírá titulní, téměř desetiminutový temný a zneklidňující opus. Porcupine Tree pokračují v trendu nastoleném na „In Absentia“ a zaměřují se na moderní progresivní rock. Tak jako kapela minule reflektovala metalový žánr, tak i na „Deadwing“ se s tímto stylem setkáte. Titulní skladba je celkově velice košatá a pestrá, má zvláštní atmosféru, o kterou se starají klávesy a syntezátory. Porcupine Tree se občas dívají zpět ke „klasickému“ prog rocku, vzápětí se otočí, aby hleděli směrem vpřed (nenápadné, ale znatelné prvky elektroniky). Snad nejvýraznějším prvkem a pro kapelu do určité míry i charakteristickým prvkem jsou potom táhlé melodie, které společně hrají klávesy a kytara. Výsledek dává až symfonický dojem. Deset minut je vcelku dlouhá doba a tak se Porcupine Tree vytasí i se sekanými riffy, jak vytrženými od spřátelených Opeth.
Druhou dlouhou skladbou je dvanáctiminutová „Arriving Somewhere But Not Here“ Možná nejmagičtější píseň kapely je takovým vlhkým snem progového fanouška. Nesmírně vzrušující porce muziky, která je zajímavá v každém svém okamžiku - v tajemném a elektronikou vedeném úvodu (Barbieri ukazuje nesmírnou invenci), následně ve Wilsonově zkresleném hlasu i v melodie, která ihned chytne. Píseň je napínavá a člověk hned chápe, že měla být součástí filmu. „Arriving Somewhere But Not Here“se postupně rozehrává, bicí poprvé zazní až po čtyřech minutách, v průběhu překvapení metalová nálož, jakou by od Porcupine Tree čekal málokdo.
Výše zmíněné skladby představují to nejlepší z „Deadwing“. I ostatní „kusy“ jsou výborné, ale závěr desky poněkud slábne. Nejlepší nápady kapela zkrátka vystřílela dříve. Tak či tak, je „Deadwing“ vynikající album, které by nemělo ujít žádnému fandovi progresivní muziky. Deska potvrdila úspěch „In Absentia“, jak po kvalitativní, tak rovněž po komerční stránce a přinesla první umístění v americkém prodejním žebříčku na 132. místě, v britském pak na 97.místě, a bodovala i v mnoha dalších zemích.
Album „Deadwing“ byla oceněno „Best Made-For-Surround Title“ (Surround Music Awards), rovněž bylo zvoleno druhým nejlepším albem podle časopisu Sound and Vision a také nejlepší deskou roku 2005 podle časopisu Classic Rock. Deska byla velice ceněna za svůj zvuk. Standardní CD ale nebylo ušetřeno dynamické komprese (např. tiché pasáže hudby jsou zesíleny, hlasité ponechány na původní úrovni), ačkoliv Wilson tvrdil, že tento neduh moderní hudby (tzv. loudness war – soupeření hudebních vydavatelstvích o hlasitější nahrávku) se „Deadwing“ nebude týkat. To nakonec platilo pouze pro 5.1 sorround mix alba, nicméně na dalších albech se tato situace neopakovala a i dodnes platí Steven Wilson za jednoho z mála hudebníků (a producentů) jehož nahrávky zachovávají výbornou dynamiku zvuku.
Porcupine Tree se dokázali prosadit do naprosté rockové smetánky. Jejich vrchol však teprve měl přijít.
|
