Zrod devátého alba Porcupine Tree má kořeny v úvodu roce 2006. Steven Wilson měl tehdy velice napilno, protože nahrával druhé album Blackfield. Začal však psát i nové skladby pro domovskou kapelu. Ani ostatní členové kapely nezaháleli a tak přibývala jedna píseň za druhou. Trochu překvapí fakt, že pro desku bylo nakonec vybráno „pouhých“ šest songů, což je nejméně v historii kapely. Nutno dodat, že i tak mělo album délku celých padesáti minut. Nahrávka dostala poměrně temný název „Fear Of A Blank Planet“.
Deska neznepokojovala pouze názvem, ale také svou obálkou, laděnou do modré barvy. Je na ní fotografie obličeje malého chlapce s podivně prázdnýma očima. Cover tak perfektně koresponduje s lyrickým obsahem desky. Koncept alba byl ovlivněn románem Bruna Eastona Ellisse „Lunar Park“ (nejpatrněji ve skladbě „My Ashes“). Na rozdíl od něj nejsou texty na desce psány z pohledu otce, ale jeho syna, jedenáctiletého Robbyho. Deska je totiž silně zaměřena na dnešní mládež. Na to, jak novou generaci ovlivňuje televize, internet a další výdobytky moderní technologie. Odcizení, duševní poruchy, nezájem, tyhle nepříjemné věci popisují Porcupine Tree nejen v textech, ale i hudebně, takže posluchače při poslechu nečeká nic veselého. S texty skvěle korespondovaly videoklipy, o které se postaral (pro Porcupine Tree tradičně) Lasse Hoile (rovněž tvůrce přebalu).
Desku zahajuje titulní skladba a jeden z největších hitů kapely. „Fear Of A Blank Planet“ má silnou znepokojující atmosféru, vnitřní napětí, ale také výborné melodie. Temnota písně koresponduje s metalovými pasážemi. Kytary Porcupine Tree nikdy nezněly tak nebezpečně. Táhlé melodie řídí klávesový mág Richard Barbieri, Wilson občas zní až ležérně, stejně jako by byl teenager ovlivněný internetem a neměl o nic zájem. Skladba je velice dynamická a šikovně střídá klidné a burácející pasáže. I přes svou temnotu je chytlavá a dobře zapamatovatelná.
Jedna z nejdojemnějších písní Porcupine Tree je „My Ashes“. Je zajímavé, že si kapela vždy pro balady vybírá druhé místo na desce. O vokály se postaral John Wesley, který působil už dříve jako koncertní hráč. Na koncertech zpíval refrén skladby právě on, a nutno říci, že jeho hlas v „My Ashes“ zní snad ještě lépe než Wilsonův. „Anesthetize“ je monstrum. Sedmnáctiminutový kolos, který ale uteče jako voda. V tomhle opusu je úplně všechno, to je progresivní muzika dotažená do naprosté dokonalosti. Je v ní vše, co charakterizovalo Porcupine Tree. Emoce, melodie, atmosféra, skvělé muzikantské výkony. Už tajemný úvod je takřka dechberoucí. Kytary a rockové prvky se objevují pozvolně a až po několika minutách. Posluchače čeká pořádné překvapení, když se kapela vytasí s extrémně tvrdými riffy. Porcupine Tree se moc dobře vyznají v moderním metalu. Prostřední část skladby představí úžasnou symbiózu celé kapely. Bicí jsou excelentní, baskytara vytváří onu temnotu písně, klávesy malují takřka hororovou atmosféru a Wilsonova kytara kreslí riffy, které si rockový fanoušek ihned zamiluje. Nechybí ani pasáže, které by klidně mohli využít Opeth. Závěrečná část je potom uklidněním a tak trochu zasněním. Kapela vás zkrátka nechá trochu odpočinout.
„Sentimental“ je dokonale pojmenovaná, vždy když ji slyším, začnu přemýšlet a vzpomínat na minulost. „Way Out Of There“ nabídne o něco více metalových prvků a rifů. Přitom začíná tak nevinně. Jenže Porcupine Tree jsou mistři dramaturgie skladeb a tak i tento song postupně roste. Závěr alba patří písni „Sleep Together“, která obsahuje o něco více elektroniky než předešlé skladby, rovněž také podmanivou podporu smyčců. Skutečně epický konec desky a také téměř hypnotický (klávesový motiv se jen těžko dostává z hlavy).
„Fear Of A Blank Planet“ je jedna z nejlepších progových desek nového tisíciletí. Troufnu si říci, že patří do zlatého fondu rockové hudby a nemá slabšího místa. Album je sice rozdělené do šesti skladeb, ale ty na sebe plynule navazují, takže je poslech desky skutečně kontinuálním zážitkem. Dalo by se to říkat donekonečna, ale „Fear Of A Blank Planet“ je klenot. Ostatně deska se umisťuje v různých žebříčcích nejlepších rockových desek. Například magazín Rolling Stone (v roce 2015) vyhlásil „Fear Of A Blank Planet“ jako třicáté deváté nejlepší prog rockové album historie. Deska v roce svého vydání byla vyhlášena jako „album roku“ dle magazínu Classic Rock a dokonce získala nominaci na Grammy v kategorii „nejlepší prostorový zvuk“. Ocenění sbíral také bubeník Gavin Harrison. Například v roce 2014 byla deska „Fear Of A Blank Planet“ zvolena čtenáři magazínu Rhythm jako pátá nejlépe nabubnovaná v historii progresivního rocku. Harrison byl také několikrát zvolen bubeníkem roku dle magazínu Modern Drummer (2007,2008).
„Fear Of A Blank Planet“ mělo kromě různých ocenění i komerční úspěch. Desky se prodalo více než čtvrt milionu (čemuž pomohl i přestup k Roadrunner Records).
Ještě v roce 2007 Porcupine Tree vydali výtečné EP „Nil Recurring“ a o rok později se poprvé sólově přihlásil Steven Wilson s počinem „Insurgentes“. Wilson byl hudebně hyperaktivní, stále točil desky s Blackfield a také dal dohromady projekt se svým velkým kamarádem Mikaelem Ackerfeldtem Storm Corrosion. Trochu zůstala stranou Wilsonova první kapela No-man (ačkoliv letos mají vydat nové album).
Porcupine Tree však stále byli Wilsonovou jedničkou. A tak v roce 2009 vyšla desátá řadovka „The Incident“. Fascinující dvojalbum, jehož první disk je uceleným příběhem. Album bylo skvělé, což vyneslo kapele opět nominaci na Grammy a především skvělé prodeje. Do dnešních dnů se však jedná o poslední desku kapely.
Porcupine Tree vydali ještě několik živáků a tím posledním je „Octane Twisted“ z roku 2012. Poté se každý z členů věnoval různým projektům a kapelám. Nejvíce „viditelným“ je Steven Wilson, jehož sólové desky slaví ohromný komerční úspěch, aniž by přestal hrát progresivní rock. Ačkoliv během let Wilson několikrát dával fanouškům naděje na nové album, poslední jeho slova k tomuto tématu spíše naznačují, že Porcupine Tree jsou minulostí (ale známe to, reuniony bývají velmi úspěšné). Kapela prodala více než milion hudebních nosičů a ovlivnila celou prog rockovou scénu. Porcupine Tree jsou legenda.
|
