Každá nová deska pekelně charismatického frontmana Hanoi Rocks Michaela Monroea je jistota, i když jeho sólový debut "Nights Are So Long" se nesl na vlnách zklidněného pop rocku, který byl docela daleko od dřívejší tvorby Hanoi Rocks. Od druhého rozpadu domovské kapely v roce 2010, když se vrátil na scénu jen pod svým jménem s albem "Sensory Overdrive", se prezentuje alby, která mají ducha zmíněné finské legendy a jsou pevně ukotveny v klasickém Monroeově stylu. Není to však o tom, že by se Monroe našel, on stále hraje ten styl, který jej proslavil po celém světě a z Hanoi Rocks udělal jednu z nejkultovnějších kapel všech dob.
Už "Sensory Overdrive" rezonovala mixem hair metalu, punku a glamu, kde byla i patřičná dávka hitovosti a těžila jak z dávných dob Hanoi Rocks, tak z do té doby nejslavnější Monroeovy sólovky "Not Fakin` It", a tak je tomu celou tuto desetiletku. Monroe svými alby (od roku 2010 dál) dal zapomenout i na tři comebacková díla Hanoi Rocks, která sice nebyla špatná, ale pokulhávala ve srovnání s klasickými deskami tohoto souboru i právě s Monroeovými sólovkami. Navíc je slyšet, jak si oba kohouti na starém smetišti, tedy Monroe a kytarista Andy McCoy, od sebe odpočinuli a každý sám za sebe teď tvoří hudbu lepší než v letech 2003 až 2007. McCoy přišel před pár týdny se skvělou "21st Century Rocks" a teď je na startovní čáře i Monroe s albem "One Man Gang". To je rovněž velice, převelice silné.
Pokud bychom měli jmenovat nejlepší Monroeovo postcomebackové album, bylo by rozhodování velice těžké a neulehčí jej ani novinka. Všechna čtyři alba jsou totiž vzácně vyrovnaná a kvalitativně srovnatelná, což je dané Monroevým skladatelským talentem, ale i tím, že je obklopen skvělými muzikanty. V jeho doprovodné sestavě je možné zaregistrovat parťáka z dávných časů Hanoi Rocks, basistu Samiho Yaffu (a občasně s nimi naživo vystupuje i další někdejší člen téhle party, kytarista Nasty Suicide). Jediné, co může na novince mírně zklamat, je fakt, že deska není překvapivá a pevně se drží zajetého stylu, ovšem skladby jsou na ní opět excelentní.
Možná trochu trochu překvapí řízný, tvrdě punkový úvod v podobě titulní skladby, ovšem pak je kolekce, obsahující jak ostré stadionové vypalovačky, tak i pomalejší věci, opět vyrovnaná, stejně jako minulá alba. Největším hitem, dalším do nepřeberné řady, je "Last Train To Tokyo", skladba se silným refrénem, jako byla například "Ballad Of The Lower East Side" z alba "Horns And Halos". Zde se opět projevuje Monroeův cit pro melodii a gradaci skladby, což z ní činí další koncertní stálici tohoto muzikanta. Ovšem "Last Train To Tokyo" rozhodně není jedinou svého druhu na "One Man Gang".
Milovníky ostřejších věcí rozhodně potěší punkem načichlá "Hollywood Paranoia" a skočná "Helsinki Shakedown", která sice nemá punkový aspekt prvně jmenované skladby, ovšem její svižné tempo jí rozhodně místo v koncertním playlistu vybojuje. Trochu stranou pak stojí dvouminutová punková vypalovačka "Black Ties And Red Tape", jež jako kdyby chtěla připomenou někdejší Monroeův projekt Demolition 23 a říct, že i když Michaela jako velký vzor uváděli třeba Axl Rose nebo Bret Michaels (Poison), byl on vždy víc punkerem. Do toho vzorce ale zapadají i klidnější skladby, které oproti jiným deskám jsou zde jen dvě, ovšem hlavně "In The Tall Grass" se povedla na výbornou. Trochu mimo celý rozjetý koncept alba pak stojí závěrečná "Low Life In High Places", jež zaujme dramatickou stavbou a trochu vážnější notou, kde jsou cítit ozvěny (ovšem jen lehce a v náznacích) alternativního rocku devadesátých let.
Album "One Man Gang" nezklamalo. Je to opět velmi silná deska, bez kterých by rocková scéna letošního roku byla o něco chudší. Pokud bychom měli toto album srovnávat s tím, co přinesl nedávno Monroeův dávný rival Andy McCoy, vyjde sice na body vítězně dílo svérázného kytaristy z Laponska, ovšem Monroe za ním o velký kus nezaostává.
|
