I když Alice In Chains loni vydali velmi vydařené album "Rainier Fog" a dosud k němu čile koncertují, zpěvák William DuVall jako kdyby potřeboval trochu upustit ventil. I když zmíněná deska byla asi tím nejlepším počinem grungeových pionýrů s DuVallem za mikrofonem, sám zpěvák (navíc v domovské kapele střídající se čím dál častěji na postu frontmana s kytaristou Jerrym Cantrellem) zažívá několik let umělecký přetlak, který ventiloval před třemi lety albem "Broken Lines" hvězdného projektu Giraffe Tongue Orchestra, a teď znovu, prostřednictvím sólového debutu. Ten se však od světa Alice In Chains i Giraffe Tongue Orchestra docela liší.
Je to možná s podivem, ale DuVall začínal a řadu let prožil v obskurních spolcích jako Neon Christ, No Walls, Madfly a Comes With The Fall, kde výrazově prezentoval styly jako hardcore punk, hard rock, pochopitelně grunge a v devadesátých letech kupodivu i hair metal. Kdyby si jej Alice In Chains při svém reunionu nevybrali do čela místo zesnulého Laynea Stayleho (jistě pro podobnou barvu hlasu), dodnes by hrál po hospodách pro hrstku věrných a přes týden by chodil na "osmičky" do práce. Ale štěstí se na něj před více než deseti lety usmálo a proto si teď může dovolit vydat sólové album bez toho, aby ho měl doma jen on, jeho rodina a pár kamarádů. Teď je mu totiž dopřáno sluchu.
Že je album "One Alone" záležitostí ryze akustickou asi nikoho překvapit nemůže. K takové hudbě měli Alice In Chains a celkově kompletní hnutí grunge vždycky blízko a byly to právě tyhle kapely, které zavedly do módy unplugged vystoupení. DuVall sice tenkrát nebyl přímo součástí zmíněné komunity, ale jako dnešní člen vlajkonošů stylu to má pravděpodobně i v popisu práce. Proto si při tvorbě "One Alone" vystačil sám, jen se svou kytarou. A balancuje na pomezí módy dávných unplugged nahrávek (i když mu chybí sebedestruktivní pachuť) a klasickým americkým písničkářstvím. Mohlo by se nabízet srovnání s podobně laděnými projekty dnes už zesnulého frontmana Soundgarden (čili kapely stylově příbuzné s Alice In Chains) Chrise Cornella, DuVall však není tak hitový, tak rozervaný, ani tak hvězdný, ale i tak působí jeho nahrávka sympaticky.
Největší hit vypálí hned na začátek, klipová "`Til The Light Guides Me Home", je právě skladba, která se dotýká onoho písničkářského teritoria. Skladby tohoto ražení jsou na desce zastoupeny v menšině, ale přece jen podobné tendence můžeme zaznamenat například v "Still Got A Hold On My Heart" nebo v "So Cruel", jež pošilhává někam směrem ke country. Ovšem všemi písněmi prostupuje ten grungeový odér, přestože DuVall se pěvecky prezentuje v civilnější poloze, než je tomu u Alice In Chains. Jejich duch je cítit z temnějších věcí typu "The 3 Wishes", "Smoke And Mirros" nebo "Waiting Out Of Breakdown". Největší překvapení ale DuVall servíruje ve "White Hot". Ne tím, že by se hudebně jednalo o objevnou skladbu, ale jeho pěvecký projev v ní dosahuje netušených dimenzí a sahá až do míst, kam mu principál Cantrell nedovolí v domovské kapele zajít.
"One Alone" představuje DuVallovu osobní výpověď a až na kost odhaluje jeho uměleckou duši. Pro někoho možná bude některá z poloh zde prezentovaných překvapivá, ale to byl možná úmysl. DuVall přece jen musí dokázat, že je víc než jen nástupce ikonického Laynea Staleyho a tím pádem i tím méně důležitým mužem v historii Alice In Chains. Tahle sólovka mu ovšem pomůže k získání většího respektu.
|
