Tentokrát to Mayhem trvalo "pouhých" pět let, které leží mezi albem "Esoteric Warfare" a novinkou "Daemon", což je doba na poměry této norské legendy možná až nezvykle krátká. Jenže u Mayhem nikdy nešlo nic jednoduše, přestože se zdá, že v poslední době vládne u této party docela klid. Ovšem klid u Mayhem? Personálně je sice sestava kapely už několik let ukotvena, od té doby, co se objevili kytaristé Teloch a Ghul. novodobí nástupci kultovního Euronyma. Na svém místě je samozřejmě letitá rytmika Necrobutcher - Hellhammer, která pamatuje dávné časy památného EP "Deathcrush" a po různých eskapádách je na pěveckém postu stále Attila Csihar, díky jehož pěveckému projevu zní dodnes debutové album "De Mysteriis Dom Sathanas" chorobně a strašidelně.
Jenže to byla dávné doba devadesátých let, doba vypalování kostelů a násilných činů, po nichž půlka kapely skončila za mřížemi a druhá pod drnem, doba, kdy Mayhem ztělesňovali na hudební scéně skutečné zlo, které si k tělu pustil jen otrlý jedinec. Dnes už Mayhdem, přestože neprodukují rozhodně blackmetalový mainstream, jsou kapelou, která je na jednu stranu citována jako legenda trve kvlt, ale na stranu druhou hraje na obřích festivalech mezi Korpiklanii a Sabaton. Tohle není to, co hlásal pošahaný mozek Euronyma, ani to, pro co se zastřelil Dead. Je to prostě vývoj, který sice několik skalních fanoušků nemůže přenést přes sdrce, ovšem kapela je (jak se zdá) v tomto stádiu spokojená. Nemusela totiž dělat žádné ústupky ohledně své tvorby, které stále dominuje nejklasičtější blackmetalová (zde se bavíme samozřejmě o norské scéně, ne o tom, co dekádu předtím točili Venom nebo Hellhammer) vichřice, mrazivá atmosféra a v případě této kapely rovněž i dávka psychotického marastu.
Ten dominoval především minulé "Esoteric Warfare", která místy zněla, jako ji kapela točila na starých chodbách dávno zrušené psychiatrické léčebny, kde se ještě ozývají hlasy připomínající období plného provozu. Na "Daemon" na to jde Mayhem přece jen trochu jinak. Basista Necrobutcher před vydáním vykřikl do světa, že novinka bude nejlepší deskou od "Chimery" z roku 2004, která musela svým jasně orientovaným soundem odstranit škody, které napáchala experimentálně elektronická "The Great Declaration Of War" a vrátila do řad fanoušků i ty nejskalnější jedince. Ano, "Daemon" má s atmosférou "Chimery" hodně společného, ale daleko více se blíží megakultovní "De Mysteriis Dom Sathanas". Jak zvukem (který je však upraven pro potřeby roku 2019), mysticko-středověkou atmosférou, tak i Csiharovým projevem, který je snad nejlepší za celou éru jeho působení u Mayhem. Dosahuje stále své teatrálnosti, ale jako kdyby nabral na síle.
"Esoteric Warfare" příznivci kapely přijali, i když mírné odbočení a barevnější sound (pokud je to u Mayhem vůbec možné) způsobilo pár zdvihnutých obočí. "Daemon" je oproti minulému počinu klasičtější deskou, přestože to není přímočaré blackmetalové album, které by bylo nasypáno od začátku do konce ve vražedném tempu. Ovšem taková nebyla ani "De Mysteriis Dom Sathanas", se kterou má "Daemon" řadu styčných bodů. S "Chimerou" dost možná nejvíce ze všech dalších alb. Už jen ten vpád do úvodní "The Dying False King" musí nutně připomenout dávnou "Funeral Fog". Přestože skladby mění tempa, kdy se od klasických poryvů blackmetalových větrů dostanete k houpavějšímu rytmu, který dává Csiharovi prostor pro jeho vokální kreace, album nikde vyloženě nezpomaluje, takže od něj nečekejte další "Freezing Moon" s plíživou, chorobně destruktivní atmosférou.
Překvapením může být "Falsified And Hated", kterou odstartuje zpěvák záhrobním řevem zlověstné mantry, ale její punk/rock n`rollové tempo (samozřejmě s kanálně nazvučenými bzučícími kytarami) trochu změní náladu desky. jenže to je jen taková třešnička na dortu, která dělá z "Daemon" pestré album. Stačí pak, aby kapela vytáhla "Worthless Abominations Destroyed" nebo "Of Worms And Ruins" a náhle se dostaví tak silné reminiscence na první polovinu devadesátých let a ukojí i nejčernější z černých duší. A v tom tkví největší síla "Daemon". Umí totiž nabídnout největší kapelní klasiku bez toho, aby se něco okatě opakovalo, a přitom znít tak, jak si žádá současná doba.
Mayhem nenabídli sice nic jiného, než se od nich čekalo (a ta očekávání byla velká...), ale ukázali, že jsou schopni natočit i v padesáti letech skutečně živelné blackmetalové album, které má pekelně silnou atmosféru. Zklamán může být ten, který bláhově čekal další "The Great Declaration Of War", protože to se skutečně nekoná. "Daemon" dává jasně na srozuměnou, že jakýmkoliv experimentům v řadách kapely je konec a že už se pojede jen v těch kolejích, které pro kdysi položil Euronymous.
|
