Proklamovaná stabilita a chuť spolu experimentovat v táboře Life Of Agony vzala za své. Jestliže se zdálo, že po vydání minulého alba "A Place Where There`s No More Pain" z roku 2017 byl uvnitř kapely klid, opak je pravdou. Loni formaci opustil skoro původní bubeník Sal Abruscato. Že se nejednalo o odchod v dobrém, ukázalo jeho prohlášení na adresu zpěvačky Miny Caputo o tom, že se jedná o odpornou bytost, která se z ní prý stala po změně pohlaví, kdy se z Keitha Caputa stala právě Mina. Abruscato byl okamžitě nahrazen bubenicí Veronicou Bellino a Life Of Agony byli rázem na startovní čáře, protože ani trendy devadesátých let, ani následný rozpad nedokázaly rozklížit sestavu (když pomineme krátkodeché působení zpěváka Whitfielda Cranea z Ugly Kid Joe), která spolu držela od roku 1992 a natočila výborná alba "Ugly" nebo "Soul Searching Sun".
Na nich se Life Of Agony definovali, a v době, která přála jejich mixu hardcoru a heavy metalu platili za docela slušné hvězdy, které dokáží odehrát vynikající, energický koncert, jenž smete nejednu větší hvězdu. Nakonec i oba rozpady (v roce 1999 a pak 2012) se ukázaly být dočasnými a dnes už je nutné brát Life Of Agony opět jako stabilní součást scény. Ovšem jestli stále hardcorové, to je otázka, protože "A Place Where There`s No More Pain" a vlastně ani předchozí "Broken Valley" nebyly čistě stylově ohraničené desky, kapela do nich pustila vlivy grunge, punku i klasického heavy metalu. V tomto trendu pokračuje i novinka "The Sound Of Scars" a ještě jej více prohlubuje, protože Life Of Agony na ní směřují k ještě větší melodičnosti, než v minulosti.
Tato tvář kapele sluší, protože je na ní vidět snaha o vývoj a zpestření soundu. Přesto se na úvod album rozjede trochu opatrně, jako kdyby si chtělo fanoušky oťuknout tradičními skladbami "Scars" a "Black Heart", které mají blízko k albům z devadesátých let. Ovšem od poloviny alba, od skladby "Empty Hole" se výraz kapely trochu láme, Life Of Agony se stávají melodičtějšími a mnohem více používají heavymetalové prvky. Taková "My Way Out" má refrén, který by slušel nejedné stadionové partě osmdesátých let, navíc Caputo se stává stále vyzpívanější, přestože změna pohlaví neměla na její barvu hlasu žádný velký vliv. Dokáže pořádně od plic zařvat, aby vzápětí nabrala takový směr jako hardrockoví velikáni.
V podobné trendu pokračuje i dvouminutová "Eliminate", která pokukuje až po neopunkovém teritoriu a znovu je tu velmi jistý hlas zpěvačky, jenž postupem let nabírá stále více civilnější výraz. "One Below" na druhou stranu nahlédne do oparu devadesátkového grunge, zmučené tempo střídá úderný refrén, jenž lze považovat za klasickou tvář kapely. Podobně působí i "Weight Of The World", které reflektuje na dávnou spřízněnost Life Of Agony a Alice In Chains. Přes ní a trochu zbytečný předěl "When" se dostaneme až k závěrečné "I Surrender", která je dost možná nejambicióznější skladbou celé novinkové desky, protože její tvrdší sloka umocněná tvrdým grungeovým refrénem náhle zjemní, aby Life Of Agony dali příznivcům ochutnat ze studnice čistého hard rocku, kde velmi důležitou roli hrají i klávesy, o které se postarala Mina Caputo.
"The Sound Of Scars" je proto až nečekaně barvitou deskou. Nemá sice vyložené vrcholy, že byste zde poznali jednoznačný hit, ale v tom je možná její síla. Posouvá hranice kapely o kousek dál, než tomu bylo u minulých alb a Life Of Agony tak mohou čekat, s jakým úspěchem se album setká u jejich starých příznivců. Ovšem odvaha se cení a ta kapele zjevně nechybí.
|
