Na Alter Bridge je prostě spoleh. Přestože jeden z novodobých kytarových hrdinů Mark Tremonti vede svou sólovou kapelu a zpěvák Myles Kennedy stále jezdí po světě se Slashem (i přes jeho současné vytížení v domovských Guns N`Roses), točí tahle kapela novou desku každé tři roky. A to po celé bezmála dvacetileté trvání jejich kariéry. Rovněž nedochází v jejich studiových výkonech k žádným velkým výkyvům. I když předchozí album "The Last Hero", poháněné skvělým hitem "My Champion", zůstalo trochu za očekáváním, o žádný průser se rozhodně nejednalo a Alter Bridge stále patřili a patří mezi kapely, na jejichž desky se čeká s napětím. A to nejen kvůli skvělému hráčskému obsazení, ale hlavně kvůli tomu, že umí nabídnout skutečně kvalitní porci moderního hard rocku.
Od "Walk The Sky" se neočekávalo nic jiného, přinejmenším se posluchači mohlo dostat kvalitně odvedené řemeslné práce. Té se samozřejmě dostává opět vrchovatě. To samo o sobě slibuje slušnou desku, ovšem otázka spíše stojí, zda k tomu Alter Bridge přidají něco navíc, co by z jejich alba udělalo událost. Na rovinu si řekněme, že se to děje jen z části. Vlastně to, na čem oproti několika předešlým deskám v čele s "Fortress" ztroskotávala "The Last Hero" je problém i u "Walk The Sky". Alter Bridge totiž opět přišli s hodinovým materiálem, který však nedokáží utáhnout nosnými nápady a tak dochází k rozmělňování materiálu, jenž by při stopáži o dvacet minut kratší vyzněl mnohem úderněji a svěžeji. Jenže tohle už patří k neduhům jejich počinů a v posledních letech se tento problém projevuje poněkud palčivěji.
I když se po psychedelickém intru "One Life", které z počátku může připomenout feťácké výjevy Jima Morrisona, startuje zostra zeppelinovskou "Wouldn`t You Rather" (která je zároveň pilotním singlem), nedochází k euforickým stavům. Skladba se spíše podřizuje tvrdosti a nemá tolik nápadů, aby mohla táhnout celou desku. Trochu nevýrazně působí i "In The Deep", která se po výtečné sloce začne utápět v podivně melodickém refrénu, který jako kdyby nemohl najít cestu ze slepé uličky. Dech Alter Bridge pak naberou s "Godspeed", což je jejich typická hitovka, které ani nejde vyčíst jistý příklon k cukrkandlovosti, protože v tomto případě jde o jednu z nejlepších věcí, kterou novinková kolekce nabízí.
Slibných či výborných momentů se zde najde víc, to je pravda. Mezi ně můžeme rozhodně zařadit "Indoctrination", jež plyne ve středním tempu, ovšem její zneklidňující dramatická atmosféra, která postupně houstne z ní dělá zajímavou věc. Ovšem i tak v druhé polovině alba začne nepěkně padat řetěz a Alter Bridge nedokáží udržet posluchačovu pozornost po celou dobu. Sem tam se objeví záblesk dřívější výjimečnosti, jako třeba v "Clear Horizon", ale i v ní dojdou v refrénu nápady a pasáž je rázem nefunkční. Špatně nezní ani melancholická "Walking On The Sky", která toho sice opět hodně dluží Led Zeppelin, ale zde je opět důležitá houstnoucí atmosféra, kde refrén působí až nepřístupným dojmem, přitom se jedná o jedno z nejlepších míst alba.
O tom, že by v táboře kapely vládla nějaká tvůrčí krize se zatím mluvit nedá, ovšem ta sestupná tendence, která započala minulým albem, zde cítit je. Rozhodně by tentokrát méně znamenalo více, protože hodinová stopáž je nad současné síly kapely. Vytrácí se kvůli ní řízné hardrockové momenty a muzikanti sami se spíše opájejí vlastní výjimečností, než aby přišli se skutečně našlápnutou skladbou. Těch mají v současnosti Alter Bridge v zásobě žalostně málo. I proto je "Walk The Sky" docela zklamáním.
|
