Čas ukázal, jak silní muzikanti působili v poslední, více než dvacet let stabilní sestavě Motörhead. Že se uchytí bubeník Mikkey Dee bylo celkem jasné a to, že hned po Lemmyho smrti vystřídal u Scorpions problémového Jamese Kottaka, bylo nadmíru logické. Ovšem Phil Campbell? Ten před Motörhead působil jen v obskurní kapele Persian Risk, která se řadila do třetí ligy Nové vlny britského heavy metalu a nikdy nejevil žádné jiné ambice, než na pódiu krýt Lemmymu záda. O to je možná překvapivější, jak čilý je Campbell po smrti dlouholetého chlebodárce. Nejen, že si se svými syny postavil výbornou tvrděrockovou partu Phil Campbell And The Bastard Sons, on si rozjel i sólovou kariéru. V osmapadesáti letech!
Skladby na album "Old Lions Still Roar" prý Campbell chystal pár let. Pořád údajně přemýšlel, jakou formou desku pojme, až mu nakonec jako vzor posloužili umělci jako Tony Iommi nebo Slash, kteří svou sólovku natočili s různými zpěváky. Proto i Phil pozval několik svých známých a výsledkem je velice zajímavá soupiska pěvců, kteří se na desce podíleli. Z těch nejzvučnějších jmen můžeme jmenovat Roba Halforda (Judas Priest), Dee Snidera (ex-Twisted Sister), Alice Coopera nebo Whitfielda Cranea (Ugly Kid Joe). Skutečně společnost k pohledání. Různorodá, jako deska sama...
Že by Phil Campbell natočil v podstatě další desku Motörhead mohl čekat snad jen blázen. Jistě, po Lemmyho boku působil přes třicet let a jeho kytara (a nakonec i rukopis) se stala jedním z poznávacích znamení této legendy, ovšem bez Lemmyho nikdy nic nemůže znít jako Motörhead. Campbell se o to ani nesnaží, moc dobře ví, že taková snaha by nemusela dopadnout vůbec dobře. Proto na to šel na "Old Lions Still Roar" trochu jinak. Základem je hard rock, který nepostrádá metalové pnutí ani bluesovou lascivnost, což je v podstatě ten samý vzorec jako u Motörhead, ale výsledek je přece jen jiný.
Hned na úvod posluchače musí nutně překvapit skladba "Rocking Chair", kde hostuje vcelku neznámý Leon Stanford z kapely The People The Poet. Věc desku rozjíždí akustickou kytarou a prolíná se jí bleusová nálada. Kdo tedy čekal otvírák ve stylu "Iron Fist" nebo "Overkill" bude pro tuto chvíli nutně zklamán, ovšem právě starým fanouškům se nálada zlepší hned s následující "Straight Up". Tu svým nezaměnitelným projevem obdařil Rob Halford a dodal jí tak kovový lesk, přestože se jedná o hard rock, který pokukuje po boogie. Nezklamal ani Alice Cooper v rozvernější "Swing It". K nejlepším položkám této desetiskladbové kolekce je pak třeba zařadit ještě "These Old Boots", kde pěvecké otěže převzal Dee Snider a Campbellovu kytaru doplnil Mick Mars z Mötley Crüe, trochu moderněji pojatou "Dancing Dogs (Love Survives)" s Whitfieldem Cranem a především křehkou "Dead Roses". Tu uvede emotivní klavír, do něhož procítěně deklamuje Bejni Webbe (Skindred), který právě v této skladbě podal nejlepší vokální výkon celé kolekce. A to je vzhledem k výše jmenovaným esům co říct. Kapitolou samou pro sebe je závěrečná instrumentálka "Tears From A Glass Eye", kde kytaru na svá bedra vzal Joe Satriani a jak bývá jeho dobrým zvykem, výsledkem je malé mistrovské dílo.
I když deska může vzhledem ke jmenovaným hostům působit trochu neuceleně, výsledek je dobrý a možná až překvapivě pestrý. Campbell neopakuje nic z Motörhead ani z projektu, který má se svými syny. Nahrál desku, která mu jde od srdce a je na ní vidět, že stále více tíhne k blues. Je to pravděpodobně i cesta, kterou se tento kytarista vydá (v rámci sólové tvorby) v dalších letech. Start na to má dobrý.
|
