Angus Young kdysi řekl, že AC/DC točí každý rok stejnou desku, jen s jiným obalem. Něco podobného, i když o té roční pravidelnosti nemůže být ani slovo, můžeme říct i o jejich krajanech a faktických následovnících Airbourne. Ti nejenže jako AC/DC od začátku zní, což byl samozřejmě účel, ale také točí desky, které jsou si podobné skoro jako vejce vejci. Ono to věčné přirovnávání ke kapele bratří Youngů sice zní už jako otřepaná fráze, ale v případě Airbourne to asi ani jinak nejde a kapele to až tak nevadí. Vždycky přiznávali, že AC/DC jsou jejich největší vzory a podle toho také tahle parta zní už více než deset let od debutu "Runnin` Wild".
Proto by asi jen blázen čekal, že s novinkou "Boneshaker" to bude jinak. Aurbourne netrpí žádnými kvalitativními výchylkami a proto, když už jste si jejich youngovské rock n`roll s trochou metalové příchutě zamilovali, budete je mít rádi pravděpodobně už navždy. Naopak se dá říct, že koho předchozí desky neoslovily a kapelu odmával s tím, že se jedná o prachsprostou vykrádačku dávno řečeného, bude s nimi mít problém napořád. Co se změnilo po "Runnin` Wild", "No Guts No Glory", po "Black Dog Barking" nebo "Breakin` Outta Hell"? Nic, vůbec nic... U bratrů O`Keeffů je všechno při starém. Pádný důkaz toho je v titulní skladbě, která celé album startuje, kdy se opět rozjede ona dobře známá australská elektrárna.
Když si poslechnete zmíněný debut a "Boneshaker", k jistému posunu přece jen došlo. Na novince Airbourne zní ještě více jako kopírka AC/DC. Je to sice jen taková drobná nuance, ale všimnout si u téhle kapely nějakého (byť sebemenšího) posunu bylo vždycky takřka nad lidské síly. V případě novinky tak dostanete porci deseti vyrovnaných skladeb, které nepostrádají dobré nápady, přestože o jejich původnosti nemůže být vůbec řeč. Oproti minulé desce je zde více dobrých skladeb, které trochu nabírají na živelnosti a tryská z nich energie (přestože Airbourne vždycky budou mnohem lepší naživo než z desky) a je zde také o trochu více nosných nápadů.
Velmi slibně působí úvodní dvojka "Boneshaker" a "Burnout The Nitro", kde kapela dosahuje svých limitů, a nabízí velice svěže znějící materiál, který má hitové ambice a odsýpá v příjemném tempu. To má většina skladeb, protože Airbourne prostě nechtějí zpomalit. Když se tak ale stane a nechají promlouvat trochu bluesových kořenů v "This Is Our City", je nutné zařadit dvě ostré věci "Sex To Go" a "Backstage Boogie", z nichž se příjemně poslouchá hlavně první jmenovaná. Kapela se nevyvarovala ani několika přešlapů, je nutné jí vytknout zejména "Blood In The Water", kde Airbourne neuhlídali úvod, který zní jako vykrádačaké "Whole Lotta Rosie" od AC/DC. Zdviženému obočí se nevyhne ani závěrečná "Rock N`Roll For Life", která zase může evokovat "Let There Be Rock". Ale to jsou věci, na které už musí být člověk u téhle party zvyklý.
Fanoušci budou s "Boneshaker" dozajista spokojeni. Skalní ji budou pasovat na nejlepší věc dosavadní diskografie (toto místo ale už navždy bude náležet "Runnin` Wild"), ti střízlivější si budou pochvalovat, že tahle čtveřice přišla s dobrou deskou. Ovšem nezaujatý posluchač si po doznění téhle půlhodinky sáhne do sbírky pro nějakou klasiku AC/DC a na Airbourne začne pomalu zapomínat.
|
