Řekne-li se Europe, první, co většinu populace patrně napadne, je hitovka „The Final Ccountdown“. Byť pochopitelně tahle skladba je vlajkovou lodí kapely, která se do dějin světové rockové hudby zapsala velmi významným písmem a zcela změnila život pětici (respektive šestici) švédských hudebníků, byla by chyba spojovat éru Europe jen s touto skladbou, potažmo s celou stejnojmennou deskou. Ačkoliv Europe jsou dokonalým příkladem toho, že podobný majstrštyk, kdy si ve správnou dobu a na správném místě všechno naprosto dokonale sedne, se může přihodit maximálně jednou za život, lze prakticky s každou albovou položkou jejich dlouhé kariéry konstatovat, že si tahle švédská parta vždy zachovala vysokou úroveň, smysl pro silné melodie a výraznou osobitost. A je fascinující sledovat poměrně raketovou cestu ke slávě, urputný boj o její udržení i sebevědomý přerod do rockové vyzrálosti. Ani v jedné fázi svého života totiž Europe neztratili glanc.
Ty pramínky, ze kterých se následně rozvinula široká řeka, se začaly slévat na konci sedmdesátých let. Mezi příznivce hudebního uskupení WC, jehož páteř tvořili kytarista John Norum a bubeník Tony Reno, patřil i jistý Joakim Larsson, který se později proslavil pod pseudonymem Joey Tempest. Spojení této trojice přineslo změnu názvu na Force i natočení dema, které doputovalo do soutěže rockových talentů Rock-SM, kam jej údajně bez vědomí členů kapely odeslala Joeyho přítelkyně. Ve velmi bohaté konkurenci a již pod značkou Europe kluci zásluhou skladeb „In The Future The Come“ a „King Will Return“ zvítězili, Joey a John navíc sesbírali i individuální ocenění za nejlepšího zpěváka a kytaristu. A jelikož hlavní cenou bylo nahrávání desky, začalo se rodit debutové album „Europe“. V té době již byla rytmická sekce trvale posílena o baskytaristu Johna Levéna, který ze slavného (a velmi stabilního) složení kapely strávil po boku Joeyho Tempesta nejdelší čas.
Nahrávání alba „Europe“ trvalo celý týden. Z pohledu následných úspěchů a společně s faktem, že Europe v té době byli mladí a nezkušení, se dá říct, že půjdeme-li jen po povrchu, výsledek tomu celkem odpovídá. Deska je poměrně neučesaná, milým způsobem neohrabaná a zvukově docela nevýrazná a rozkolísaná. O to je ovšem upřímnější a z toho občas lehce neohebného hard rocku vylézají potenciální hity, kterým jasně vévodí „Seven Doors Hotel“ s piánovým úvodem (ač se to v souvislosti s nejslavnější érou Europe může zdát podivné, černobílé klapky v tomto období nebyly u kapely kdovíjak v oblibě), parádním melodickým motivem, působivou chorálovostí i parádní gradací. To, jaký potenciál byl už v debutovém albu, skvěle ukazuje pozdější vybroušení této skladby na B-straně singlu "Rock The Night". Ale i obě soutěžní skladby, přímočará „In The Future The Come“ a tajemně tklivá „King Will Return“ s naléhavou atmosférou mají svoje kouzlo a demonstrují Tempestův skladatelský um, čich na hitovost i potenciál jeho charismatického vokálu. Tyto položky pak ještě explodují v barevné polobaladě „The Words Of Wisdom“, jejíž sekaný riff nenechá skladbu sklouznout do plačtivosti, nástup do skákavého refrénu je velmi životaschopný a vyhrocené kytarové sólo je pak perfektní ukázkou hráčské šikovnosti Johna Noruma, jehož lehkonohá instrumentálka „Boyazont“ také patří k nejchytlavějším momentům alba.
Byť je debut „Europe“ velmi sympatickým dílem a ve Švédsku se vyšplhal na osmou příčku albového žebříčku, asi by se nenašel fantasta, který by na jeho základě byl v roce 1983 ochoten uvěřit tomu, že už za tři roky tahle parta totálně poblázní hudební svět.
|
