Přestože klasickým zpěvákem Uriah Heep už bude navždy David Byron, protože jeho hlas zní z těch nejlepších děl kapely "Look At Youirself" nebo "Return To Fantasy", kanadský zpěvák Bernie Shaw je tím, kdo britskou legendu drží nad vodou už přes třicet let. Nová alba se sice s těmi klasickými srovnat nedají, ale minimálně "Sea Of Light" z pětadevadesátého nebo poslední "Living The Dream" rozhodně za poslech stojí. A nejen kvůli Shawově jistému vokálu, který dal legendě druhý dech, díky němuž fungují Uriah Heep dodnes a jsou stále docela žádaným artiklem ostrovní scény, neboť z jejich nových alb a především koncertů vyzařuje duch průkopnické doby začátku sedmdesátých let a přitom je zaručena vysoká kvalita.
Možná je proto trochu s podivem, že když poslední řadovka Uriah Heep, zmíněná "Living The Dream" vyšla loni a vůdce celé party Mick Box už nahlas uvažuje o albu dalším, našel si Shaw čas na album, které dal dohromady se svým kamarádem z rodné Kanady Dale Collinsem. Ten je ve své domovině uznávaným multiinstrumentalistou a skladatelem, ovšem jeho sláva hranice rodné Kanady přesáhla jen minimálně. Možná proto také "Too Much Information" není jen jeho sólová deska, přestože drtivou většinu materiálu napsal a nahrál sám, ale aby jí byla zaručena alespoň nějaká pozornost, stojí zde Shawovo jméno, protože to ve světě hard rocku stále sílu má.
Bohužel "Too Many Information" je album, které si snad ani moc nezaslouží nést jméno zpěváka Uriah Heep. Shaw na něm sice podává svůj klasický výkon a jeho hlas opět poznáte během prvních pár tónů, horší je to s předkládaným materiálem. Ten se nese na hardrockovém základu, odkud dvojice odbíhá k prog rocku a AOR, což by bylo v pořádku, ovšem chybí zde nosné motivy, neotřelé melodie a tah na bránu. Úvodní "So Many Times" sice nabídne vcelku slušnou kompozici, ale to je bohužel pro celou desku takřka vše.
Oba muzikanti (tedy spíše Collins jako skladatel), jak kdyby tápali v nemohoucnosti napsat skutečně silnou rockovou věc a zabředávají do kompozic hlouběji a hlouběji, jako by nevěděli, jak navázat na předchozí část skladby. Výsledkem je podivný lepenec, který nejlépe charakterizuje bezradná titulní skladba, rozplizlá na více než pěti minutách, postrádající jakýkoliv nápad a bezmyšlenkovitě přehrávající vše dávno slyšené. O moc lépe na tom nejsou ani balady "Sad Song" nebo "Hey Jimi", které opět zachraňuje Shawův projev, jenž s léty nepozbývá síly, ale výsledkem jsou další nemohoucí kompozice, jež si posluchač nikdy nemůže pořádně zapamatovat.
"Too Much Information" je proto docela zbytečná deska. Pokud budete chtít slyšet Berniho hlas, sáhněte po deskách Uriah Heep od osmdesátých let do současnosti. Zde nemá horší projev, ale prostě prezentované skladby nejsou dobré a najít si cestu k fanouškům budou mít neskutečně těžké. Pokud budou spolu pánové pracovat i v budoucnu, chtělo by to šťastnější kompoziční ruku.
|
