„Europe je rocková kapela, která vychází z vlivu Led Zepellin nbo Deep Purple, …, „The Final Countdown“ byl chybný krok, …, „podlehli jsme vlastnímu tlaku a vydali se jiným směrem, než jsme kdy plánovali“, …, „všechny ty klávesy byly pro mě utrpením…“. I takhle lze vnímat album, které se stalo nejprodávanější rockovou deskou roku 1986 v Británii i Americe. Je pravdou, že pokud jste si chtěli ústřední motiv titulní skladby třetího alba Europe zošklivit, nebyl to žádný kumšt, protože ve své době zněl prakticky odevšad, a není problém jej v éteru zaslechnout i o více než třicet let po jeho vydání. Jestliže však úvodní slova pochází od jedné z postav, která do té doby tvořila základní pilíř kapely, je zjevné, že fenomenální úspěch alba „The Final Countdown“ měl i svou odvrácenou tvář.
Vlajkovou lodí tohoto alba je pochopitelně jeho titulní skladba s nesmrtelným fanfárovým motivem a ohromně silným melodickým refrénem. Její základ nosil Tempest v hlavě již v době svých studií, textovým předobrazem měla pro Joeyho být Bowieho „Space Oddity“ a o její úspěšnosti hovoří fakt, že žebříček úspěšnosti si tato skladba podmanila v pětadvaceti zemích světa. A přitom původně kapela hledala „jen“ otvírák pro své koncerty... Jenže album „The Final Countdown“ není deskou jedné skladby. Silné ovace sklízely i další singly – kousavě šlapavá „Rock The Night“, pochopitelně hozená do celkové nadýchanosti alba a tím trošku zbavená možné syrovosti, ovšem to podmanivé spojení skandovatelně chytlavého motivu, výborného Tempestova zpěvu a parádní Norumovy kytary funguje naprosto výtečně. A není náhodou, že uvnitř kapely zahořela pře o to, která z těchto dvou písní se stane prvním zveřejněným singlem.
K tomu, aby tohle album mohlo být dokonalé, patří i nezbytná účast působivé balady. „Carrie“, jediná skladba na desce, kde Tempestovu autorskou hegemonii narušil svojí výpomocí klávesák Mic Michaeli, přesně zapadá do kategorie něžných, lehce sentimentálních a skvěle vypointovaných nasládlých písní, které fungují na první dobrou (zkuste její akustickou verzi, ze které čiší ryzí písničkářství). Čtvrtým singlem se pak stalo „Cherokee“, další hymnická věc s výrazným refrénem, krásně uduněnou basou a vzletnou melodickou pointou. Důvodem úspěšnosti tohoto alba je však skutečnost, že kdyby Europe při výběru singlů sáhli kamkoliv, měli by k dispozici potenciální hit. Razantní „Danger On The Track“ s nepřeslechnutelný klávesovým sólem (právě v tomto potenciálně nejsyrovějším kousku je možné ideálně pozorovat, jak klávesy posunuly charakter tvorby kapely), ideální finále v podobě nadýchaně šlapavé „Love Chaser“, přímočarý „Ninja“ s další parádní melodií i excelentní sólovou kytarou, neposedné „On The Loose“, rozmáchlejší a s elegancí gradující „Heart Of Stone“ i poetičtější „Time Has Come“ v sobě mají nápad, sílu, energii, prožitek a tvoří tak naprosto nezbytné dílky dokonalé skládanky.
Autor úvodních výroků, kytarista John Norum, vydržel „užívání si“ slávy už jen pouhý půl rok od vydání desky a kapelu opustil a je třeba zdůraznit fakt, že jeho odchod a při reunionu následný návrat byly posledními změnami v sestavě Europe. Bráno současnou optikou, další vývoj mu dal v podstatě za pravdu v tom, že kořeny kapely byly někde jinde a myšlenka, ke které John Norum dospěl již tehdy v osmdesátých letech, po čase ovládla novodobou tvorbu skupiny. Na podobné úvahy však tehdy bylo ještě brzy, Europe se právě ocitli v nejzářivějším bodu své kariéry.
|
