Kariéra australsko-amerických Kaato začala brát za své ve chvíli, kdy Great White oznámili, že vyhodili zpěváka Terryho Ilouse (jinak XYZ) a jeho místo obsadí Mitch Malloy. Ten sice proslul především jak sólový umělec, který se spíše než zemitému blues/hard rocku věnoval AOR, ale byl i členem několika projektů a právě Kaato byli mezi nimi. Přestože v téhle formaci byl od jejího počátku nejdůležitější člen frontman Kurt Lowney, Malloy byl tím, kdo mladého Australana usměrňoval a dával jeho nápadům výslednou podobu. Jenže s přechodem do Great White byl nucen Malloy hodit Kaato přes palubu a ti se najednou ocitli bez svého rádce, producenta a jakéhosi táty projektu.
Po Lowneyho boku zůstal nakonec jen basista Mika Nuutinen a jinak se celá sestava proměnila. Tento fakt jen posílil spekulace o tom, že Kaato jsou už skutečně jen Lowneyho kapelou, ovšem zároveň tím mladý zpěvák mohl demonstrovat svůj talent, který už ukázal na debutové nahrávce z roku 2016. Tehdy se jednalo o vysoce kvalitní hair metal s příchutí klasického hard rocku a špetkou AOR. Sice nic moc nového po sluncem, ovšem deska se velmi příjemně poslouchala a Kaato pasovala na jedno z nových želízek ve stylovém ohni. Člověk to tenkrát mohl přičítat účasti ostříleného Malloye, jenže poté, co ze sestavy definitivně odpadl, jsou Kaato takřka stejně silní, přestože už v době vydání dvojky "Slam!" směřovali ke svému konci.
Pokud bychom "Slam!" porovnali s tři roky starým debutem, musíme uznat, že novinka je deskou o něco méně hitovou, ale to neznamená, že horší. Kvalitativní laťka, debutem nasazená hodně vysoko, neklesá, za což může i stále se zlepšující Kurt Lowney, jehož projev lze už přirovnat k hairmetalové extratřídě a jestliže na debutu mohl leckomu evokovat výraz Janiho Lanea (ex-Warrant), na "Slam!" je už výrazově více svůj, ve výškách je naprosto sebejistý a intonačně přesný. Když budete hledat ty nejlepší mladé pěvce současné hairmetalové scény, uznale pokýváte hlavou nad výkony Dannyho Rexona z Crazy Lixx nebo Oliho Hermana z Reckless Love (v jeho případ se ale bavíme výhradně o studiových nahrávkách), ale vždycky vám z toho nejlépe vyjde právě Lowney.
Proto je rozhodně škoda, že "Slam!" obsahuje jen šestici skladeb, které doplňuje stylové intro. Těžko budete na téhle nahrávce hledat vyloženě slabé místo. Možná se na prvních pár poslechů nemusí pozdávat baladická "In Passing", ovšem šmahem ji smést jako utahanou věc, která obsahuje řadu klišé, by bylo krajně nespravedlivé. "In Passing" totiž dokáže růst do krásy, až v ní objevíte silnou power-baladu, která nemá tak silné hitové ambice jako dávné klasiky stylu, ale svou dramatickou stavbou nabírá trochu jiný vítr. Ovšem album stojí mnohem více na svižných skladbách, které Kaato tentokrát servírují naprosto bez skrupulí. I když se může zdát, že se úvodní "Glamour Queen" rozjíždí s trochu těžkopádným riffem, kapela ze situace dokáže vybruslit se ctí a udělat z téhle věci velice slušnou hymnu. Nejlépe pak Kaato fungují v "Addicted", což je uvolněná věc, ze které naprosto cítíte rozpálený chodník losangeleské ulice, a v "Communication", která má dokonalou úvodní kytarovou figuru, jež rozjede svižné tempo, směřující ke skvělému refrénu. Ovšem i další ze zastoupených věcí mají na albu své opodstatnění.
Je dost dobře možné, že "Slam!" zůstane druhou a poslední položkou v diskografii téhle party. Lowney totiž před nedávnem ohlásil, že Kaato momentálně uložil k časově neohraničenému odpočinku. Je to trochu škoda, protože podle obou nahrávek je vidět, že nápadů jim neubývalo a že ještě mohli dokázat nahrát pár silných desek. Ovšem, jak praví klasik, nikdy neříkej nikdy, takže možná se ještě někdy v budoucnu další album s klasicky hranatým logem objeví.
|
