Album "A Place To Call Home" bylo jen začátkem cesty Joeyho Tempesta o vymanění se ze zvuku a stínu Europe. Cesty, která sice neměla dlouhého trvání, ale působila obrovsky vzrušujícím dojmem a nabídla tolik skvělé hudby, že i kdyby Tempest nikdy nic s Europe nenatočil, musel by být nutně uznáván jako velký umělec a skladatel. "A Place To Call Home" naznačilo, kam až by mohl dojít a jak moc daleko je za sebou ochoten nechat mateřskou kapelu, aby světu dokázal, že jeho stylový záběr je mnohem větší. Ovšem "A Place To Call Home" přes různé odlišné vlivy (nejvíce z oblasti popu a country) byla přece jen rocková deska. Tempest chtěl ale ještě něco jiného.
"Nové album je mnohem odvážnější než bylo "A Place To Call Home"," zářil tehdy na začátku roku 1997 v rozhovorech Tempest, "bude na něm mnohem více různorodých hudebních vlivů, ať už je to východní nebo latinsko-americká hudba. Ale to je jen vršek všeho," šokoval švédský zpěvák své fanoušky, kteří sice "A Place To Call Home" skousli, ale volání po comebacku Europe neutichalo. A jak Tempest řekl, tak také učinil. Svůj doprovodný švédský band (kromě kytaristy Staffana Astnara) ponechal svému osudu v rodné zemi a zamířil do Ameriky, konkrétně do Nashvillu, aby na přelomu let 1996 a 1997 natočil svůj opus magnum "Azalea Place". Desku tak odlišnou od celé jeho tvorby, až člověk žasne, že pochází z pera člověka, který kdy poskakoval po pódiích na "The Final Countdown".
"Azalea Place" je obrovsky pocitové album, která září takovými barvami, že je těžké je popsat slovy. Velice důležitým člověkem pro tvorbu této desky se pro Tempesta stal producent Richard Dodd a i jeho zásluhou je "Azalea Place" dílem na jednu stranu různorodým a na druhou sevřeným a pevně držícím pohromadě. Slibovaných etnických vlivů je zde mnoho, hned v úvodní "The Match" Tempest dává ochutnat z kuchyně indické hudby, aby v "If I`d Only Known" odběhl ke klasické americké písničce, jakou se prezentoval na "A Place To Call Home", "The One In The Glass" zase naopak pošilhává po karibské tvorbě, i když v refrénu je cítit tradiční melodičnost starých Europe. A "Dance For You"? Z té je naopak cítit Latinská Amerika a tóny, které sálají horkým vzduchem a radostí z hudby samotné.
Přestože začátek alba je sám o sobě velmi silný, vrcholu začne deska dosahovat ve své střední části. S příchodem "Not Welcome Anymore" se Tempest orientuje více na rockovější notu, ze které je cítit rozpálená dálnice a západ slunce, a kde poprvé do popředí vystupují kytary, jež ovšem ovíjí výtečně zaranžované klávesy. Potemnělou stránku alba pak představí "Losing You Again", což je pochmurná balada, kde kromě výborného refrénu zaujme i plíživé kytarové sólo, které svou stavbou posluchače přímo hypnotizuje. Naprosto odlišnou náladu pak posluchači připraví "Revolution Of Love", která se nese ve stylu reggae a kde Tempestův hlas doplnila o španělskou část zpěvačka Siobhan Maher, což vytváří albu další rozměr.
Naprosto jiným stylem se pak vrhá "Better Than Real", nejsvižnější kompozice z celé desky, která se spolu s "Not Welcome Anymore" a částečně i předposlední "Futher From The Truth" dá považovat za (s přimhouřením obou očí) rockovou věc. Spíše než zvukem je to ale dané frázováním Tempestova zpěvu a melodičností. Pravý opak představí jímavá balada "If We Stay Or If We Go", která je díky irským melodiím a částečně i textové složce propojena se závěrečnou "Lucky". A dalším výletem do jiných poloh je i skladba "In Confidence", která jako kdyby se chtěla vrátit k "Revolution Of Love" a brousí spíše v reggae vodách.
Jen samotný výčet vlivů, které na album Tempest pustil, nemusí utně znamenat výjimečný zážitek, ale styl, jakým je zpěvák dal dohromady a jak celou desku uchopil, dělá z "Azalea Place" jedinečné album, které nemá v diskografii tohoto Švéda obdoby. Sám Tempest se k podobné desce už nikdy nevrátí a nepřijde s ničím tak vzrušujícím, jako je tohle dílo, ale to, že jej jednou vydal a že na něm nechal svět Europe stát tak daleko, jak to jen šlo, z něj bude navždy dělat výjimečného umělce.
|
