Ze začátku tahle parta kolem zpěváka Def Leppard Joea Elliotta a členů londýnských The Quireboys působila jako sranda projekt. První album "My ReGeneration" totiž stálo výhradně na coververzích, které měly za úkol připomenout skladby Mott The Hoople a jejich frontmana Iana Huntera. Nápad to nebyl špatný, protože jak Mott The Hoople, tak Hunter sám jsou už dnes činní jen velmi sporadicky a rozhodně jim nelze upřít, že po sobě zanechali slušný kus pořádné hudby. Ovšem na tom Elliottova parta nemohla stavět do nekonečna. A i když dvojka "The Further Adventures Of..." vycházela z podobného modelu, dnes je všechno už úplně jinak.
V sestavě kapely došlo k drobné korektuře, basistu Ronnieho Garrityho nahradila členka amerických Vixen Share Ross. To ovšem na směřování kapely nemělo moc velký vliv, protože nápad natočit album založené jen na vlastních věcech se zrodil v hlavách ústřední trojice, tedy Elliota a kytaristů Guye Griffina a Paula Guerina. "Všechno je náš původní materiál a je naprosto skvělý. Jedna z nejlepších desek, na které jsem kdy pracoval," uvedl před vydáním Griffin. Na důkaz toho, že se jedná vlastně o nový začátek právoplatné kapely, se škrtlo Elliottovo jméno v názvu formace (stejně tam z počátku bylo jen proto, aby přitáhlo pozornost, že za vším stojí zpěvák Def Leppard) a tak "This Is How We Roll" vychází už jen pod hlavičkou Down N`Outz. Zdánlivě kosmetická úprava, která má ovšem svou symboliku. Z této šestice už totiž není jen projekt, ale právoplatná kapela.
Down N`Outz se tentokrát (až na jednu výjimku, kterou je dávná "White Punks On Dope" od The Tubes), obešli bez coververzí. Tím sice vzal za své původní záměr kapely, ale pro fanoušky je tak jejich novinka bezpochyby cennější. Mluvilo se o tom, že bude stylově rozkročena mezi Def Leppard a The Quireboys, což by vzhledem k zainteresovanosti členů obou kapel bylo logické. Ovšem stadionový styl Def Leppard je zde spíše jen tušený a spojitost s ním lze hledat asi jen v Elliottově hlasu. Naproti tomu s The Quireboys se zde najde mnoho styčných bodů. Už jen glampunkové vyznění alba, které má kořeny v sedmdesátých letech a sází spíše na rockovou přímočarost a uvolněnost. Nejedná se o další album The Quireboys, kde by Spikea nahradil Elliott, ale přece jen ta zhýralost a pachuť vypitých flašek je z "This Is How We Roll" cítit. Jen Elliott jí dává trochu své typické noblesy.
Začne se sice trochu střídmě s "American Man`s War", kde by se v refrénových melodiích mohly nést stopy Def Leppard, ale nejpozději od skvělé balady "Goodnight Mr. Jones" Down N`Outz rozehrávají vlastní hru, jenž jde až ke kořenům samotné rockové hudby a ze které je znovu cítit závan atmosféry saloonů Divokého západu, jež je tak dobře známa z alb The Quireboys. Především ale Down N`Outz sází jeden hit za druhým. Podivným pouťovým úvodem otevřená "Creatures" nakonec vyroste do krásy a ukrývá v sobě překrásné melodie, podobně jako pomalejší a niternější "Last Man Standing", což je hvězdná Elliottova chvilka, když svůj part přednáší jen s podkresem klavíru a smyčců. Na tvrdší notu kapela pak zahraje v "Boys Don`t Cry", aby se kajícně vrátila ke klavírnímu modelu ve "Walking To Babylon", která stojí především na harmoniích a lá The Beatles. Ty jsou charakteristické i pro "Let It Shine", jež opět ukrývá jednu z nádherných melodií, ovšem ve výsledku jen připravuje půdu pro závěrečný (pokud nepočítáme různé mezihry a outro "The Destruction Of Hideous Object Pt. 3") atak "White Punks On Dope".
"This Is How We Roll" je album, které nezavání kalkulem, ale radostí z hudby samotné. Tahle parta totiž nějaký komerční úspěch neřeší, od toho má (samozřejmě především Elliott) mateřské kapely. Tady jde jen o chemii mezi hudebníky samotnými a o to, že se jim povedlo dát dohromady skutečně silnou desku, která znamená nový začátek.
|
