Jak se blížil rok 2000, nitky se začínaly sbíhat. Europe podle legendy dostali takový balík peněz, že nešlo odolat společnému vystoupení, kde samozřejmě museli nutně přehrát "The Final Countdown", jen chvíli předtím, než lidstvo vstoupilo do nového letopočtu. I když Joey Tempest říkal, že ke comebacku kapela směřovala už od roku 1998, kdy se sešel v Micem Michaelim a Ianem Haughlandem, čas nakonec nedozrál ani v roce 2000. Na to, aby naskočil do rozjíždějícího se vlaku Europe, byl Tempest tehdy hudebně jinde, měl ještě plnou hlavu odvážného alba "Azalea Place". Navíc John Norum tehdy na jedno album posílil americké Dokken a Joey se tak mohl věnovat třetí sólové desce.
Tentokrát se nenahrávalo v Americe, jak tomu bylo u "Azalea Place". ale zpěvák si vybral evropská studia, konkrétně The Oldschool House v Londýně a pak i stockholmské DeadMono Studios, kde se znovu setkal s Micem Michaelim, z čehož nakonec vznikly tři skladby, které Tempest zařadil na album, jenž nakonec zůstalo bez názvu. Vyšlo 21. října 2002 a týden před tím z něj Tempest uvolnil singl "Forgiven", který demonstroval další změnu stylu. Fanoušky, kteří si oblíbili "Azalea Place" muselo zaskočit, že "Forgiven" nabízí úplně jiné, mnohem hardrockovější vyznění, a že z něj je více cítit duch Europe než předchozí Tempestova sólové tvorba. "Forgiven" reprezentuje celou desku, která, když vyšla, stala se znovu obrovským překvapením.
Rukopis sice zůstal podobný jako na minulých deskách, ale změnil se přístup. Z tohoto alba není cítit taková uvolněnost a svoboda jako z "A Place To Call Home", ani experimentální genialita "Azalea Place". Tempest jako kdyby se zalekl, kam až došel, jak moc se vzdálil svým kořenům a vrací se k hardrockovější podobě. Samozřejmě nezahazuje to, co dokázal na prvních dvou sólovkách, ale pokud chtěl na nějakou z nich navázat, tak spíše na "A Place To Call Home" a to ještě jen z části. Jestliže "Forgiven" ukazuje ostřejší hardrockové zoubky, "Loved By Me" a "Sometimes" jsou nasáklé kocovinou po právě prožitém posledním desetiletí dvacátého století a absorbují vlivy klubové scény té doby a alternativního rocku.
Typičtější pro Tempestovu sólovou kariéru jsou pak "Always On The Run" a "Outside Heaven", kde se dostavuje klidnější atmosféra, typická pro jeho debut. Ta ovšem nevydrží a "Magnificent" a "Dreamless" jsou zase trochu nervóznější a pošilhávají po alternativním pojetí. Přestože druhou jmenovanou s Tempestem složil právě Michaeli, jde tahle skladba možná nejdál, co se týče experimentů s tehdejší rockovou hudbou. Jsou zde dokonce slyšet tanečnější prvky, které odkazují ke kytarovkám začátku milénia, aby se pak zpěvák vrátil k tradičnějšímu zvuku v "Every Universe". "Falling Apart" se pak opět nese ve znamení tvrdších kytar, které jsou zkresleny přesně podle požadavků doby, ale ubírají tím skladbě na přímočarosti. Možná i proto je závěrečná "Don`t Change" jednou z nejlepších věcí alba, v nímž Tempest rozehrává spolu s akustickou kytarou a klávesami hru podobnou minulému albu.
Třetí sólovka tak působí trochu roztříštěným dojmem, na jedné ploše se střetávají uvolněné poprockové skladby s typickou tempestovskou melodičností a alternativněji znějící skladby, které jako kdyby měly v sobě více nervozity a předznamenávaly chystaný comeback Europe, rovněž tak odlišný od původní tvorby této formace. Pokud bychom porovnávali všechny tři Tempestovy sólovky, vyjde z toho nejhůř právě tahle deska, přestože se jedná stále o kvalitní dílo. V porovnání s předchozími nahrávkami však zůstává trochu v pozadí. Nemá tak silnou atmosféru, ani tak propracované skladby, aby se mohla rovnat "A Place To Call Home" a "Azalea Place".
Přestože Tempestova sólová kariéra trvala jen osm let a obsahuje pouze tři alba, zdá se, že na ní tento umělec řekl všechno, co chtěl. Dokázal, že je všestranným hudebníkem a skladatelem, ale vše už směřovalo k roku 2003, kdy bylo světu oznámeno znovusjednocení Europe. Přestože je jejich současná tvorba trochu diskutabilní a směřuje někam, kam si kapela asi nikdy nepředstavovala, že zajde, je jejich kariéra i ta Tempestova sólová stále vzrušující a nabízí tolik zásadních momentů, že ji bezesporu lze považovat za hudební klasiku.
|
