Zapomeňte na to, že Skinlab byli kdy řazeni do nu-metalové škatulky, tolik zprofanované na začátku tisíciletí. Skinlab v tu dobu vydávali svá alba, ovšem ke zvuku takových Limp Bizkit nebo Linkin Park měli sakra daleko. U nich se nikdy nejednalo o mustr střídání klidných a nařvaných pasáží (ať už ve sloce nebo v refrénu), tahle parta ze San Francisca na to šla úplně jinak. Jako předobraz jejich hudby jim bezesporu posloužila Pantera někdy z doby "Far Beyond Driven" nebo Machine Head z období památného debutu "Burn My Eyes". Skinlab navíc do své tvorby vždy pouštěli vlivy thrash a death metalu, takže je jasné, že i když se tahle parta mohla vézt na vlně zájmu o nu-metal, nikdy nemohla dosáhnout takových komerčních úspěchů jako zmínění vlajkonoši tohoto stylu.
Už je to dvaadvacet let, co Skinlab debutovali se svým počinem "Bound, Gagged And Blindfolded", albem trochu nedomrlým, pod které se však podepsal zkušený producent Andy Sneap (dnes koncertní kytarista Judas Priest), který z mladé kapely dokázal vymáčknout v té době maximum. Jenže Skinlab stále rostli a udělali se na "Disembody: The New Flesh" a zejména na "ReVoltingRoom", které se stalo pro jejich tvorbu tím nejzásadnějším. Brzy se však začala štěpit sestava, po boku frontmana Steeva Esquivela zůstával jen kytarista Steve "Snake" Green a kapela směřovala k prvnímu rozpadu. Ten nebyl dlouhý (od roku 2003 do roku 2007) a v září 2009 se objevila čtvrtá deska "The Scars Between Us". Za tu si to Skinlab od fanoušků i od kritiky pěkně slízli, neboť jim byla vyčítána produkce (to už byli bez Sneapa), zvuk, nudné skladby a neoriginální nápady. A za rok a půl už byla kapela opět považována za rozpadlou.
Tento stav trval až do roku 2016, kdy Esquivel oznámil, že znovu dává kapelu dohromady. Brzy se k němu připojil starý známý Snake a Skinlab číslo čtyři se vydali na koncertní pódia. Kupodivu to vcelku fungovalo, a i když kapela opět musela bojovat se změnami v sestavě, přece jen se dopracovala ke slibované comebackové desce. Byla první za posledních deset let, čili ohromně důležitá, protože podobně nevydařený reunion jako v podobě "The Scars Between Us" by už Skinlab mohl definitivně zlomit vaz. V případě "Venomous" se o velký průser nejedná, ale i tak starý fanoušek bude spíše vzpomínat na dobu "ReVoltingRoom". Té se Skinlab sice mohou trochu přibližovat, ale na dostřel jí ještě nejsou.
Kapela novinku tvořila takřka na koleni, protože velké firmy už o ni nemají zájem, tudíž se musela obejít s mnohem menším rozpočtem než kdysi a proto nedošlo ani na zkušeného (tedy drahého) producenta. Možná proto není produkce "Venomous" tak silná, ale v tomto případě nepůsobí nikterak rušivě. Šlo hlavně o samotné skladby a ty Skinlab (možná kupodivu) neservírují tak slabé. Překvapí hned na začátek s "The Fury Within The Fire", odstartovanou pekelně rychlým punk/thrashovým tempem, jež Esquivel pohání svým stále hrubnoucím hlasem, který se místy dotýká až záhrobního murmuru. I když takové nasazení kapele nevydrží a od "Amerikill (The Trigger)" sází spíše na houpavá groove tempa, v nichž se opět přibližuje teritoriu Machine Head, není to až tak na škodu věci. Hůř je na tom titulní "Venomous", která sice nemá špatný nápad, ovšem fakt, že je roztažena na plochu více než sedmi minut, jí rozhodně škodí, protože si nedokáže posluchačovu pozornost udržet po celou dobu.
O to přesvědčivěji pak zní "Overcoming", kde zaujme Esquivel střídáním vokálních rejstříků a melodičností celé kompozice. Nakonec i balada "Demons", vedená v řádně temném duchu, který může evokovat moderní verzi "Planet Caravan" od Black Sabbath, ukazuje, že Skinlab nejsou v současné době úplně mimo a bez nápadu. I když pak druhá polovina alba není tak přesvědčivá, lze zde také najít záchytné body, které z "Venomous" dělají dílo minimálně nadprůměrné. Sekané riffy ve "For The Fallen", které rozehrávají groovemetalovou mašinu s Esquivelovým řevem a lá Phil Anselmo a atmosférická "End Of Silence" rozhodně patří k momentům, které fanoušek kapely ocení a kvůli nimž si "Venomous" zařadí do své sbírky.
Druhý comeback se Skinlab povedl vce než první, i když dávné mety opět dosaženo nebylo. Přestože tahle formace byla před dvaceti lety řazena k tehdejšímu trendu, nepůsobí ani dnes nepatřičně a mimózně. Stále představuje slušně vedený moderní metal, který může kápnout do noty těm, kteří si myslí, že Machine Head dnes už moc vyměkli a projekty Phila Anselma jsou pro ně jako z jiného světa.
|
