Nemusíte ani vidět, jak členové kapely vypadají. Už jen název 1349 dává jasně na vědomí, o co se zde bude jednat. Pro historiky tohle číslo bude asi navždy jen letopočet, kdy Norsko muselo čelit začátkům morové rány, která v následujících letech vyhladila více než polovinu obyvatel, pro fanoušky tvrdé hudby znamená něco víc. Zasloužilou blackmetalovou partu, která funguje už přes dvacet let a kde za bicí soupravou sedí bubeník Satyricon Frost. Pravda, ten se sice neúčastní koncertních tažení kapely, ale na studiových nahrávkách je jeho styl slyšet dostatečně. Ovšem 1349 nejsou jen o Frostovi (ten je pouhým členem formace, byť jejím nejviditelnějším), ale jsou a vždy byli o dobře zvládnutém řemesle, které nabízí patřičné parametry stylu a leckdy i přidanou hodnotu.
1349 se definovali už debutem "Liberation", jenž vyšel v roce 2003, tedy v době, kdy blackmetalový styl procházel určitou obrodou a řada kapel, která se v devadesátých letech zaklínala všemi rohatými a přísahala věrnost stylu až za hrob, náhle začínala experimentovat. Mayhem zněli až moc elektronicky, Immortal ztišili svou vichřici ve prospěch větší epiky, Varg Vikernes z vězení vypustil pár posledních ambientních děl, Darkthrone už pošilhávali po punku a heavy metalu a Satyricon začali jevit větší příklon k rockové kompozici. Najednou tu byli 1349, pomalovaní černobílým warpaintem, jak se sluší a patří, chrlící ten původní černočerný black a neustále opakovali svou věrnost tradicím. Vyzbrojeni coverem "Buried By Time And Dust" od Mayhem vtrhli do světa a postupem let se prodrali až mezi blackmetalovou smetánku.
Ano, i oni uhnuli ze svého pekelného stylu, na desce "Revelation Of The Black Flame" vpustili do své hudby odlišné vlivy, které koketovaly až s avantgardou. Fanoušci jim to ale dali pořádně sežrat a přestože další deska "Demonoir" nebyla jejich nejlepší, alespoň uklidnila skalní a demonstrovala fakt, že podobný experiment si už 1349 asi nikdy nedovolí. Dosud se tak nestalo, protože novinka "The Infernal Pathway" se drží tradičního black metalu jako švec svého kopyta. Zde je všechno pevně nalajnované a nekouká se napravo ani nalevo už od úvodní "Abyssos Antithesis". Tu nestartuje pekelně rychlé tempo, nýbrž kytary za doprovodu Frostových kopáků rozehrávají titánskou hru, která sice přejde na vyšší obrátky, ale jistá monumentálnost skladbu neopouští. Následující "Through Eyes Of Stone", i přesto, že obsahuje riff, který toho hodně dluží klasickému heavy metalu, je ale už typický černěmetalový kousek, rozjíždějící černou mši.
Působivě zní i tři předěly "Tunnel Of Set", označené číslovkami XIII, IX a X. Ty dotvářejí temnou atmosféru desky, v níž riff skladby "Dodskamp", který by mohl klidně být v zásobě leckteré hardrockové party, působí zpestřujícím dojmem, protože 1349 na něj opět naváží pekelným lomozem, kytary rozpoutávají vichřici a bicí opět jedou ve vysokorychlostním tempu. To naštěstí 1349 střídají s klidnějšími pasážemi (a to se týká nejen "Dodskamp" ale i dalších skladeb, nejmarkatnější to je v "Deeper Still") a proto nedojde k naprosté monotónnosti materiálu. To nemuselo vadit za začátku devadesátých let, kdy byl tento styl v začátcích a proto jistojistě vzrušující, ovšem v současné době by se takto nahraná alba, a to zejména od kapel s takovou reputací, jakou mají 1349, se zlou potázala.
"The Infernal Pathway" představuje pro letošní rok jedno ze zásadních blackmetalových alb a přestože je tato vřava vedena starými zbraněmi, působí svým způsobem i přitažlivě. Naštěstí kapela je natolik zkušená, že nenatočila vyloženě staroškolsky znějící album. Hraje sice po staru, ale nahrávku opatřila moderním zvukem. Jedno novum už kdysi 1349 zkusili a krutě se jim to vymstilo. Proto je asi dobře, že se drží toho, co umí nejlépe. Navíc, když jsou letos docela ve formě.
|
