Příběh a okolnosti, za kterých přicházelo na svět nové album Blind Guardian „Twilight Orchestra: Legacy Of The Darkness“ jsou v podstatě fascinující. Trvalo dvacet tři let, než jej Hansi Kürsch a André Olbrich uvedli plně do života. Spojili v něm svět literatury a svět vážné hudby, přibrali do party spisovatele Markuse Heitze, dirigenta Adama Klemense, Filharmoniky města Prahy, zcela vynechali ze hry Markuse Siepena i Frederika Ehmkeho, André zůstal jen jako autor v pozadí a společně dali vzniknout dílu, které ve spojování hudebních žánrů zašlo o kousek dál, než je u metalových kapel obvyklé. Spojnice v podobě Hansiho famózního hlasu i Andrého melodiky je jasná, koncept vyprávěných fragmentů v tvorbě této dvojice už spolehlivě zafungoval, propojení literárního základu (v tomto případě spojeného s obdobím třicetileté války) s jeho příběhovým hudebním ztvárněním není žádnou novinkou, zapojení orchestru taky ne a něco jiného, než stoprocentně precizní zpracování se nedalo čekat. Podle těchto papírových předpokladů by se „Twilight Orchestra: Legacy Of The Darkness“ mělo stát žhavým kandidátem na album roku. Jenže ono to až tak platit nemusí…
Jedinečnost (i možná propast, do které se vše může zřítit) tohoto díla tkví právě v celkové rezignaci na metalovou podstatu Blind Guardian a její plné nahrazení orchestrem. Díky němu zní „Twilight Orchestra: Legacy Of The Darkness“ velkolepě a mohutně, melodika skladeb je nezaměnitelná, v nabobtnalých sborových refrénech jsou Blind Guardian jasně rozpoznatelní, Hansi Kürsch předvádí svým svébytným a snadno identifikovatelným vokálem jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů. Dokonce i přímé propojení s minulostí kapely (i když tady se dostáváme do časové smyčky, neb aktuálně zveřejněná verze by měla být původním kořenem) v „Harvester Of Souls“, která se objevila před třemi lety na albu „Beyond The Red Mirror“ jako „At The Edge Of Time“, ukazuje, že orchestrální a metalový kabát nemusí být z úplně odlišného materiálu. A jelikož se dá stavět na tak chytrých nápadech, jako je rozvernost a hravost postupně mohutnící a skvěle vygradované „Point Of No Return“, slavnostní nálada elegantní „The Great Ordeal“, či Hansim dokonale zdramatizované „In The Red Dwar`s Tower“, je zjevné, že ta preciznost a usilovnost, kterou kluci téhle desce věnovali, se v ní plně odráží.
Paradoxně problém nakonec přichází zevnitř – koncept mluvených vstupů, který tak spolehlivě fungoval u „Nightfall In Middle-Earth“, tady docela nabourává tu celkem s lehkostí budovanou pohádkově zasněnou atmosféru, snad tím, že se objevují za každou jednotlivou skladbou. Co je však ještě horší, díky té jasné provázanosti na vlastní kořeny člověk sice podvědomě, ale zcela přirozeně očekává (a s blížícím se koncem alba tento pocit intenzivně sílí), že to už konečně nekompromisně řízne a zabouří strhující energií. A i když v Hansiho hlasivkách je jí na rozdávání, orchestr ji systematicky tlumí a občas ji pošle úplně do ztracena. Z tohoto pohledu ve finále víc zabírají orchestrální vize třeba v podání Trans-Siberian Orchestra, o jejichž výraz Hansi a André občas zavadí. A tak je nakonec tahle deska o tom, jak v jednu chvíli Blind Guardian nechtějí být Blind Guardian a jsou, a zároveň chtějí být Blind Guardian a nejsou. To, že tahle deska bude sklízet nadšené ovace i znechucené odsudky, nepřekvapí. Jako výjimečný zákusek dost dobré, ale už aby zase kluci vzali do ruky kytary…
|
