Pro mlsné jazýčky má Švýcarsko čokoládu a pro vybíravá ouška temné spiritualisty Schammasch. Letos tato avantgardní blackmetalová pětice oslavila deset let své existence a nato vyrývá svůj čtvrtý zářez do diskografie pod názvem „Hearts of No Light“. Mezi novinkou a obsáhlým předchůdcem „Trianglem“ kapela vydala skvělé ípíčko „The Maldoror Chants: Hermaphrodite“, jímž mohla předpovědět směr, kterým se bude dál ubírat. Nyní je ale jasné, že se jednalo o samostatnou epizodu, „Hearts of No Light“ totiž navazuje spíše na „Triangle“ a současně přichází s věcmi u těchto Švýcarů dosud neslyšenými.
První ochutnávku z očekávaného alba „Hearts of No Light“ jsme dostali v ponuré skladbě „Rays Like Razors“ s ritualistickým charakterem, která zněla velice slibně a předpovídala kvalitní pokračování v temné spirituální jízdě z předchozích desek „Contradiction“ (2014) a hlavně z trojalba „Triangle“ (2016). Jenomže pár dní před vydáním nového alba Schammasch vypustili do světa druhý vzorek „A Paradigm of Beauty“, který od dosavadní tvorby zněl naopak úplně jinak. Osmdesátkový feeling a psychedelic rocková povaha znamenaly hlavní novoty, před které byli fanoušci postaveni a které museli vstřebat. Přirozeně se našli tací, kteří s odklonem od divokých blackmetalových riffů spokojeni nebyli a doufali, že se zbytek nové nahrávky ponese spíše v duchu „Rays Like Razors“. Nutno uznat, že se napětí z čekání na „Hearts of No Light“ díky tomuto počinu ještě zintenzivnilo.
Milovníci temné spirituality a počernělých zuřivostí si mohou oddechnout, poněvadž „A Paradigm of Beauty“ je melodický kousek, který z nově předloženého materiálu vybočuje a na album „Hearts of No Light“ se stylově vůbec nehodí. Přesto – věřte tomu nebo ne – právě tato konvencemi nespoutaná odbočka v duchu Rotting Christ dosahuje jednoho z nejvyšších bodů alba. Podivný úvod, vyhrávky jako vystřižené z osmdesátých let a pro Schammasch neobvyklý goth-rockový refrén zprvu šokují, kostru kapely však stále tvoří kytary a ty jsou zde (stejně jako během celé nahrávky) ve správný čas na správném místě, a tak se dostavuje stav absolutní spokojenosti z geniálního díla. Další vrcholy ční v epicky strukturované esoterické záležitosti „Ego Sum Omega“, která díky svému hypnotizujícímu rázu dokáže snadno uvrhnout do transu (ten parádní zvrat do blackové zuřivosti připomíná Enslaved a jejich náhlý skluz ve „Storm Son“), v charakteristicky schammaschácké a opět esotericky vedené „Qadmon´s Heir“, jež nabízí širokou škálu kytarových vyjádření a v teatrální hysterii „I Burn Within You“. Ta nejdříve nepříčetně naléhá, posléze přechází ke zpěvnému chorálnímu přednesu a mluvenému projevu, aby se jako nezkrotná řeka, jež se dere na povrch přes příjemně přímočarou blackařinu a nekompromisně si razí cestu přes mohutné šutráky, pořádně rozdováděla.
Na „Hearts of No Light“ si v úvodní „Winds that Pierce the Silence“, stejně jako v mezihře „A Bridge Ablaze“, zahostovala mladá kanadská pianistka Lillian Liu a s přídavnými vokály v „I Burn Within You“ Švýcarům zase vypomohl Aldrahn z norských Urarv. Třešničku na dortu představuje něco z umu všestranného francouzského umělce známého pod pseudonymem Dehn Sora (Treha Sektori a Throane) v atmosférické ambient-instrumentálce „Innermost, Lowermost Abyss“, která celou kolekci vkusně uzavírá.
Jestliže vás předchozí „Triangle“ bavil, ale zdál se vám příliš rozvleklý, potom ze soudržnějšího a hluboce atmosférického „Hearts of No Light“ budete nadšení (ačkoli diskutabilní experiment „A Paradigm of Beauty“ může fanoušky rozdělovat). Mnohé spolky se inspirují u svých vzorů, zatímco jiní se uvěznit mezi stěnami jednoho žánru nenechají. Pro Schammasch to jsou vlastní touhy, představy a potřeby, ze kterých těží a se kterými si pohrávají elegantně a s grácií.
|
