Leprous a The Ocean na jednom koncertě? Tahle kombinace, která mě 21.11.2019 přilákala do paláce Akropolis, slibovala velký zážitek. Obě kapely jsou totiž známy svou chutí experimentovat a být tak originální. Ještě před nimi se však představili švédští mladíci Port Noir. Akropolis se plnilo a plnilo, bylo tak jasné, že akce bude z hlediska návštěvnosti velice úspěšná. Dokonce i na úvodní kapelu bylo zvědavých mnoho lidí. A dle jejich reakcí se zvědavost změnila na spokojenost. Trojice muzikantů se rozestavěla na podiu (bicí uprostřed, vlevo kytarista, vpravo basák a zpěvák v jednom) a spustila svůj moderní alternativní rock. Slovo moderní je důležité, protože Port Noir používají všemožné „udělátka“ i„mašinky“, a občas to tak vypadá, jako by vlastně nehráli. Kontrastem k tomu byl bubeník, který naopak hrál jak o život. Elektronické zvuky, prvky trip-hopu či současného popu byly všudypřítomné. Zpěvák a basák (většinu času ale příliš nehrál) Love Anderrson svým hlasem trochu připomněl Einara z Leprous, i když jeho projev více odpovídal „současnému“ popovému výrazu. Nicméně jeho výkon byl jistý a velice profesionální. Port Noir krom moderny ctí i tvrdší rock a tak se elektronika mísila s rockovými ataky, kytara se dokonce chtěla vydat směrem k djentu nebo naopak nabídla vzpomínky na starý dobrý špinavý rock. Byla to zvláštní směsice, která dávala někdy vzpomenout dokonce na Bring Me The Horizon. Celkově Port Noir nezanechali špatný dojem, nicméně komu příliš nevoní moderna, toho by patrně příliš nebavili.
The Ocean přinesli zcela jinou atmosféru. Pořádně těžkou, pravěkou (však se lyricky zabývají právě prvotními obdobími existence Země) a pohlcující. Kapela hodně pracovala se světly, ale také s postavením na pódiu. Zpěvák Loic se někdy držel v pozadí, kde zpíval „čistě“, ale když se vytasil s chraplákem nebo řevem, zavítal až úplně dopředu. Tohle jeho putování podporovalo dramaturgii koncertu, s jeho přiblížením se k fanouškům stoupalo napětí a energie. Hudba The Ocean je těžká (prog/ sludge/post metal) a i z desky je patrné, že má mnoho vrstev. I proto se zdá, že není příliš vhodná pro živé provedení. Jenže The Ocean to zvládli. Sice zvuk mohl být i čistší (někdy se zpěvákův hlas ztrácel mezi nástroji), ale i tak se povedlo navodit tu správnou náladu. Loic navíc čím dál víc spolupracoval s publikem, nakonec se mezi lidi i vydal. Nejprve jej na rukou nesli fanoušci, později sám vylezl na balkon a z něho pak předvedl krásný skok do lidí. Až si člověk vzpomněl na vylomeniny, které prováděl Greg Puciato s „Dillingery“. Zkrátka The Ocean si Akropolis podmanili.
Atmosféra a emoce. Hlavní ingredience večera. Leprous jsem viděl již několikrát a vždy mě „dostali“. Nejenže jsou fascinující svými muzikantskými dovednostmi (Baard Kolstad je mimozemšťan), ale vždy se vás dokážou dotknout až na duši. To se stalo i tentokrát. Kapela prezentovala především své nové album „Pitfalls“ a překvapila celkovou dramaturgií. Většinou totiž skupiny volí osvědčené schéma, kdy v první polovině show dají do hry nové skladby a v druhé polovině už sází na osvědčené hity. Leprous sice také začali dvěma novými kousky („Bellow“ a „I Lose Hope“), poté patřil koncert starším skladbám. Respektive došlo „jen“ na věci z posledních čtyř desek. Leprous patrně nekašlou na svou starou tvorbu, ale prostě našli se v současném stylu. Kapela dospěla a na posledních deskách vybrušuje svůj prog rock do zcela svébytné podoby. Někdo by mohl říci, že vyměkla nebo dokonce zpopovatěla, jenže především při živém vystoupení se ukazuje, kolik toho v její hudbě je. Sofistikovanost, hra s dramaturgií a talent na krásné melodie.
Prakticky celá závěrečná fáze vystoupení (přibližně půl hodiny) patřila novému albu. Překvapivý tah, ale kapela evidentně „Pitfalls“ velice věří. Skladby obsahují více popových či elektronických prvků (například i Baard chvilku bubnoval na elektrické bicí), ale skladby se vždy vyvinuli do úžasných progresivních opusů. Zdánlivě přímočaré a jednoduché skladby se měnily v exploze muzikantství a člověk až žasnul, čeho je kapela schopna. Zajímavostí byl i fakt, že prakticky celá kapela vyjma bubeníka se prostřídala u kláves.
Novým prvkem živého vystoupení Leprous byl cellista Raphael. Již z posledních dvou desek je patrné, že tomuto nástroji dávají Norové velký prostor a naživo to byl naprosto skvělý krok. Raphael je totiž velice dobrý hráč a jeho nástroj dodal hudbě Leprous další dimenzi.
Už od počátku Leprous je jejich hlavním esem zpěvák Einar Solberg. Tenhle chlap má zlato v hrdle. Je až neuvěřitelné, jak skvěle naživo zní. Ne, opravdu nepoužívá playback. Takhle prostě zpívá pan zpěvák. Přesto mi s koncem náročného setu přišlo, že na něj trochu dopadá únava (což je pochopitelné). Důležitý je fakt, že Einar opět dokázal předat spoustu emocí a opravdovost. Ač je hudba Leprous považována za intelektuální, nechybí jí vášeň a bezprostřednost. Einar sice není zrovna hovorný frontman, ale tentokrát si párkrát i zavtipkoval. Potěšil i fakt, že na muzikantech bylo vidět, že si hraní opravdu užívají.
Palác Akropolis zažil skvělý večer plný nevšední muziky. Organizace i zvuk dopadly dobře a věřím, že snad každému návštěvníkovi tohoto koncertu zněly v hlavě některé melodie ještě v následujících dnech.
|
