Co vždycky odlišovalo Tygers Of Pan Tang od šedivých zástupců Nové vlny britského heavy metalu? V podstatě fakt, že vydali úchvatnou desku "The Cage", se kterou si mohli dělat stejný nárok na slávu jako Def Leppard s "Pyromanií". Ovšem ta se nedostavila a dodnes jsou Tygers Of Pan Tang až trestuhodně přehlíženou kapelou. Každého totiž při vyslovení názvu napadne, že to je kapela z NWOBHM, která (stejně jako devadesát procent ostatních) nikdy nic pořádného nedokázala a dnes žije jen z toho, co se hrálo na začátku osmdesátých let. To je ovšem krajně nespravedlivé, protože Tygers Of Pan Tang jsou souborem, který i přes nekonečné personální rošády nikdy nezněl omšele a nikdy nečerpal z toho, co řekl na prvních (dejme tomu) dvou albech.
Ztratili léta zbytečnými tahanicemi, kdy se mluvilo o pohřbívání vlastní identity, když se sice nesnažili honit trendy, ale byli kapelou, která padala a vstávala vždy s jinou sestavou, přestože většinou u toho byl původní kytarista a dnes už jediný aktivní zakládající člen Robb Weir. Comeback v novém miléniu, kdy přišel především nový zpěvák Jacopo Meille, dal kapele nový smysl. Poslední alba, (zejména to bezejmenné z roku 2016) byla opět silná a představovala velice slušně zahraný heavy metal, který toho sice hodně dluží osmdesátým letům, ale je hraný podle pravidel moderní doby a zní energicky, tak jak si současnost žádá. Navíc Meille pěvecky stále rostl a stával se skutečnou oporou kapely.
A Tygers Of Pan Tang jsou při chuti stále, až je s podivem, jak dokáží znít svěže v porovnání s tím, co v posledních letech předkládali například Def Leppard nebo Iron Maiden. Tahle sympatická pětice ze severu Anglie jako kdyby chtěla světu říct, že vždy měla na to, aby se řadila do prvního heavymetalového šiku a že svých vysněných pozic se ještě nechce vzdát. On se totiž jejich skladatelský potenciál stále tříbí a novinka "Ritual" tento trend jen potvrzuje. Starý fanoušek bude dozajista spokojen, škarohlíd bude možná uznale pokyvovat hlavou.
"Ritual" je totiž výtečnou ukázkou klasického heavy metalu, který se dokázal přenést přes práh doby. Hned jak kapela vypálí úvodní "Worlds Apart" jasně slyšíte, že v táboře Tygers Of Pan Tang panuje kreativita a velká pohoda. Laťka je touto skladbou nastavena proklatě vysoko, hitovost vyšponována na maximum, na což se naváže ve velkém stylu, protože "Destiny" a "Rescue Me" jsou další věci nabité testosteronem a skvělým Meilleho výkonem, který s novým albem opět dosahuje své další mety. Ve "White Lines" sice může znít jako kompromis mezi Geoffem Tatem (ex-Queensrÿche) a Mylesem Kennedym (Slash, Alter Bridge), ale pořád má v sobě dostatek vlastní osobitosti, aby mohl být vůdčí osobností kapely.
Nedá se sice říct, že by Tygers Of Pan Tang natočili "The Cage" nové doby, ale kvalitativně se svému opus magnum přibližují za celou kariéru asi nejvíce. Ne tím, že by novinka zněla tak vzdušně, tak proamericky, ale tím, že představuje vyrovnanou kolekci velice silných věcí, kterým nechybí hitové ambice, výborné muzikantské výkony a nápady, které z NWOBHM souputníků má už dnes málokdo. Proto zaujmou nejen další ostřejší kousky typu "Damn You!" či "Love Will Find A Way", vrstvenější "Art Of Noise", ale i dokonce i baladicky laděná "Words Cut Like Knives". A i když se může zdát první napulírovaná polovina alba silnější než ta druhá, je to jen zdání, které opadne po několika posleších.
S "Ritual" Tygers Of Pan Tang (po zmíněném bezejmenném albu) definitivně upevňují svou současnou pozici. Už je pozdě na to, aby se vyhoupli na špičku scény a hráli třeba na Wackenu v hlavním čase, ale mohou být bráni jako jistota, která když přijde s novou deskou, bude se vždy jednat o velmi kvalitní heavy metalovou práci, jenž může potěšit i někoho jiného než vyložené staromilce.
|
