Sveřepý frontman whitemetalových Stryper Michael Sweet zažívá zjevně dost plodné období. Nejenže se svou domovskou kapelou je po comebacku velmi čilý a alba vydává v průběhu dvou až tří let, má také projekt s bývalým kytaristou Dokken Georgem Lynchem a nezapomíná ani svou sólovou dráhu. Tu odstartoval už po prvním krachu Stryper na začátku devadesátých let a dodnes ji vlastně nepřerušil. Výčet aktivit, který by možná stačil slušnému workoholikovi, musí nutně vyvolat otázku, jestli se nejedná o vydávání alb na úkor kvality. Už poslední deska Stryper nepatřila k těm nejlepším, což se dá říct i o druhém albu Sweet & Lynch a vlastně sólová tvorba Michaela Sweeta se vždy vyznačovala kolísavou kvalitou.
Otázka by se mohla postavit tak, proč vlastně vůbec deska jako "Ten" vyšla. Ne, že by byla špatná a dělala Sweetovi ostudu, ale podobně znějící desku mohl vydat se Stryper. Alespoň do comebackového alba "I`m Not Your Suicide" se totiž zpěvákova sólová tvorba lišila od toho, co dělala jeho mateřská kapela, a to především v době, kdy ta byla u ledu. Od roku 2014 lze jeho sólovou tvorbu od Stryper rozeznat jen stěží a v tom tkvěl problém jak zmíněné comebackové nahrávky, minulé "One Sided War", tak i aktuální "Ten". Sweet je hlavní skladatel jak u Stryper, tak pochopitelně na svých sólovkách, takže typický rukopis nemůže popřít, ale když si vezmeme, o čem byla jeho sólová tvorba v devadesátých letech a vlastně i v minulé desetiletce, je "Ten" (stejně jako předchozí dvě desky) trochu nepochopitelná.
Samozřejmě kdyby vydal druhou "Touched", kde rezignoval na rockovou hudbu a prezentoval se jako popový baladýr, mohl by si tím podříznout větev, ovšem pokud by se orientoval na první dva sólové počiny, skvělou bezejmennou desku z roku 1994 a o rok mladší "Real", bylo by jeho počínání mnohem logičtější. A to nezachrání ani plejáda hvězdných hostů, kteří se na "Ten" podepsali, po stránce hudební, pěvecké a vlastně i kompoziční je všechno v pořádku. Alespoň zdánlivě, protože vyloženě silnou skladbu, která by se mohla zařadit mezi největší Sweetovy hity, napsal Michael pro album "Fallen" (od Stryper) v podobě otvíráku "Yeaweh". Tady je desítka dobrých skladeb, které by ovšem na klasických albech (jak Stryper, tak jeho sólových) trochu zapadly.
Nejlepší věci umístil Sweet na začátek a jde o trojici "Better Part Of Me" (zde hraje kytarista Arch Enemy Jeff Loomis), "Lay It Down" a "Forget, Forgive". Po nich se, až na výtečnou baladu "Let It Be Love", která jako kdyby se chtěla přihlásit k dávné sólové tvorbě, začíná deska rozmělňovat. Nápady jsou stále méně výrazné a je úplně jedno, jestli v nich hraje Rich Ward z Fozzy (titulní "Ten"), kytarista Whitesnake Joel Hoekstra ("Never Alone" a "When Love Is Hated") či principál L.A. Guns Tracii Guns ("Richochet"). Sweet jako kdyby nemohl přijít na to, jak po konci Stryper dával dohromady chytlavé věci jako "Forever Yours" nebo "Tomorrow Tonight" a spíše se zaklíná tvrdostí na úkor melodiky a kvality.
Nedá se říct, že by "Ten" byla horší než obě její předchůdkyně, jen prostě Sweetovo sólové počínání do třetice přestalo tak trochu dávat logiku. Není třeba, aby se prezentoval sladkobolnými úlitbami komerčním rádiím (které to stejně nezajímalo...) jako na "Touched" nebo nakonec i na "Him", ale přece jen sám kdysi tvrdil, že se sólovou tvorbou se chce vzdálit co nejvíce mateřské kapele (pravda, psala se tehdy polovina devadesátých let, ale přece...), a při tom dělá v současnosti pravý opak.
|
