Jméno amerického zpěváka Tonyho Harnella má ve světě melodického hard rocku stále zvučné jméno. On totiž není jen tím, kdo s norskou kapelou TNT nazpíval jejich nejlepší alba, z nichž můžeme zmínit hlavně počiny "Tell No Tales", "Intiution" a "Transistor", ale tento muzikant byl v minulosti členem několika skutečně dobrých projektů. Z těch ční především superskupina Westworld (ve které se Harnell setkal se členy kapel Riot, Danger Danger a Rainbow), ale i Starbreaker nebo Morning Wood. Pokud nebudeme brát v potaz podivné Harnellovo členství ve Skid Row, které stejně nemělo dlouhého trvání, bylo těch přešlapů za celou jeho kariéru, která trvá už od roku 1980, setsakra málo.
Harnell totiž vládne specifickým skladatelským rukopisem, který se osvědčil i mimo kytarové čarostřelství Ronniho Le Tekra v TNT a ještě mnohem specifičtějším hlasovým projevem, jenž je rozpoznatelný po prvních tónech. Léta sice už otupila nelidské výšky, které prezentoval především v titulní skladbě z alba "Tell No Tales", ale stále má jeho hlas obrovskou sílu a rozpětí, co by mu mohl závidět nejeden slavnější kolega. Proto také bylo jasné, na čem bude postaven jeho nejnovější projekt Lovekillers. Na ten se lze sice dívat skrz prsty, protože opět (jako řada dalších) vznikl za zdmi vydavatelské společnosti Frontiers Music, ale oproti řadě jiných se Lovekillers povedli. Je to dané nejen Harnellovým projevem, ale i kvalitou předkládaného materiálu.
Ten je totiž psán Harnellovi přímo na tělo. Není tak až zbytečně tvrdý jako v případě Starbreaker (a to není myšlena jen jejich poslední deska), ani tak folkově experimentální, jako když se v roce 2013 tento zpěvák spojil s tehdejším kytaristou Guns N`Roses Ronem "Bumblefootem" Thalem v krátkodechém projektu The Wildflowers. Lovekillers představují ten druh hudby, který Harnellovi sedí nejlépe. Stylově se pohybuje na pomezí hard rocku a AOR a nejblíže ze všech nahrávek, které tento vokalista předložil mimo TNT, má k debutu Westworld. Přesně podle tehdejšího mustru startuje aktuální kolekce pravděpodobně největším hitem "Alive Again", v něm celá kapela (pokud tak můžeme mluvit o Harnellovi a třech nájemných italských muzikantech v čele s všudypřítomným klávesistou Alessandrem Del Vecchiem) rozehrává hru, která je bohatá na skvělé melodie, výborné muzikantské výkony a parádní zpěv.
Oproti řadě projektů "Made in Frontiers" mají Lovekillers smysl v tom, že nenabízí poslepované album, kde byly napsány skladby podle dávno daného mustru. I když tahle nahrávka také není bůhvíjak novátorská, ukazuje, že se jedná o harnellovskou práci. Slyšíte přesně toho člověka, který pracoval před třiceti lety na "Intuition" a před dvaceti na debutu Westworld. A i když tomu tak nebylo vždy, na Lovekillers Harnell ukazuje, že má skutečný čich na hity. Je jich tady celá řada. Vše odstartuje zmíněná "Alive Again", přes níž se dostaneme ke svižnějším "Hurricane", "Ball And Chain" a "Across The Ocean", které jsou ozdobou alba. Když si pak říkáte, že takové "Now Or Never" by slušelo menší přitvrzení, je tu "No More Love", která na tuhle drobnou výtku dá zapomenout, zejména když se kytarista Gianluca Ferro vytáhne se sólem, za které by se nestyděl ani Ronni Le Tekro. K Harnellovi neodmyslitelně vždy patřily i balady a ty jsou tady hned čtyři. Nejvíce z nich se vydařila závěrečná "Set Me Free", která sice nemá takovou uvolněnost jako měli "Iwory Towers" nebo "Suicide" z debutu Westworld, ale zpěvákův bezchybný výkon stoprocentně přesvědčí, že má tahle skladba skutečnou sílu.
Kdyby byl Harnell několik let mimo scénu, dalo by se říct, že Lovekillers vrací do hry jeho jméno v plné parádě. Jenže Harnell nikdy nezmizel úplně a proto je tahle nahrávka jeho další výbornou prací, která stojí jen malý kousek za nejlepšími díly jeho kariéry. Tento sedmapadesátiletý rodák z kalifornského San Diega opět potvrdil, že je jednou z jistot na hardrockové scéně.
|
