Je jen málo žijících legend, které by byly větší než The Who. I když to tak řadu let nevypadalo, je tahle britská formace stále funkční. A i když se musí obejít bez dvou zásadních členů, basisty Johna Entswitlea a bubeníka Keitha Moona, pro které si už přišla zubatá, jsou The Who v posledních letech akční kapelou, která nejenže čile koncertuje, ale dokonce právě vydala i noviu desku. První po třinácti letech a teprve čtvrtou od konce své klasické éry, datovaného smrtí bubeníka Moona v roce 1978. Že album, lapidárně pojmenované "Who", vyšlo, je velkou událostí na scéně. A je úplně jedno, že The Who jsou dnes jen zpěvák Roger Daltrey a kytarista Pete Townshend plus parta neoficiálních členů, kterým vévodí bubeník Zak Starkey, syn Ringo Starra z The Beatles.
The Who udělali díru do světa před bezmála pětapadesáti lety, kdy vyšel jejich manifest "My Generation". Tehdy na sebe strhli pozornost nespoutanou energií, díky čemuž mohou být řazeni po bok The Beatles a The Rolling Stones. Jejich hvězdná chvíle přišla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy nejprve vydali do té doby neslýchanou rockovou operu "Tommy", se kterou definitivně prorazili v Americe, na kterou navázali hitovou kolekcí "Who`s Next", jež z nich udělala čistě hardrockovou partu, a poté představili progresivní dílo "Quadrophenia". Dokázali tak udržet krok s dobou, které vládli Led Zeppelin či Deep Purple a zdálo se, že jsou nezastavitelní. Až do zmíněného roku 1978, kdy na svou posedlost chlastem a drogami dojel Keith Moon. V The Who se všechno zlomilo.
Ztratili svou někdejší sílu a comebacková deska "Face Dances" z roku 1981 byla jen odleskem někdejší slávy. Následující neúspěšná "It`s Hard" je definitivně zastavila a nad kapelou se na dlouhá léta zavřela voda. Následovalo několika comebacků, včetně vystoupení na mamutím podniku LIve Aid v roce 1985, ale trvalo to až do roku do roku 2006, kdy se jim povedlo vydat kolekci "Endless Wire". Pak už comeback pokračoval a teď je korunován novým albem.
Žádné překvapení se od The Who nečeká a vlastně by působilo docela nepatřičně. The Who roku 2019 nejsou v žádném případě tak energičtí jako na "My Generation", ani tak hitoví jako na "Who`s Next" a rozhodně ani tak progresivní a nápadití jako na "Tommy" a "Quadrophenia". Více než cokoliv jiného dokumentuje album "Who" jejich stárnutí, které se však děje s velkou grácií a noblesou. Album nezní vyčpěle a zastarale, jak by hnidopich mohl čekat, ale obsahuje velice slušné skladby, které se pohybují na pomezí hard rocku a klasického rocku, jako kdyby chtěli The Who dokumentovat to, jak dlouho jsou už na světě. The Who na novince neztrácejí svůj hitový potenciál, což dokladují zejména skladbami typu "Here Ground Zero", "All This Music Must Fade", "I Don`t Wanna Get Wise" či vyloženě staromilskou "Break The News".
Právě v těchto písních jsou The Who nejsilnější, nedá se však říct, že by album stálo jen na nich. Přestože obří hit typu "My Generation", "I`m A Boy", "Substitute" nebo "Pianball Wizard" zde chybí, stejně těžko se bude hledat i vyloženě slabé místo. Někde to sice kapele ujede jako v podivné "Ball And Chain" nebo trochu přestárlé "I`ll Be Back" a "Rockin` A Rage", kde nepochopitelně dominují smyčce a koktejlová atmosféra, ale jedná se jen o mírnou výtku, která této vyrovnané kolekci až tak neškodí.
"Who" demonstruje, proč byli The Who považováni za ikony klasického rocku a kapele ani ve velmi vysokém věku nedělá ostudu. Navíc Roger Daltrey neztratil nic z podmanivosti svého hlasu a jeho sytý projev je ozdobou současných The Who. Legendy, která možná naposledy ve své kariéře ukázala, proč kdysi byla tak velká, a že stále má právo na svou existenci.
|
