Současná záliba členů Paradise Lost v death metalu je trochu zarážející. Byli to právě tito Britové, kteří kdysi death metal, na němž začínali, hodili za hlavu, aby se rozlétli napříč devadesátými léty, kdy prodělali úchvatný přerod ze sklepní party v jednu z nejrespektovanějších rock/metalových kapel té doby. Postupně odhazovali hnijící kořeny smrtícího metalu, ale nakonec i životadárného doomu, který profitoval na jejich prvním přelomovém díle "Gothic", aby s trojicí alb "Icon", "Draconian Times" a "One Second" dosáhli nových vrcholů a definitivně vypluli z undergorundu mezi metalovou smetánku.
Lví podíl na tehdejším úspěchu měl kytarista Greg Mackintosh, který udivoval nejen svou technikou, ale i specifickými zvukomalbami, které dělaly (minimálně ze zmíněných tří albových monolitů) obrovský zážitek a jemu samému zaručily nesmrtelnost. Kariéra Paradise Lost ale znovu opsala podivnou sinusoidu, když se po docela dost dobrém albu "Tragic Idol", jež odkazovalo k "Draconian Times" vrátila v posledních letech na samotný začátek k deathmetalovým kořenům. Už i zpěvák Nick Holmes odhodil image Mirka Dušína z přelomu tisíciletí, když se stal právoplatným členem britsko-švédských deatherů Bloodbath. A Greg Mackintosh? Ten si už před deseti lety postavil boční projekt Vallenfyre (jako poctu svému zesnulému otci), jenž sice v roce 2018 pozastavil, ale místo něj nabízí jiný kus zatuchajícího death metalové masa. Dámy a pánové, seznamte se, tohle jsou Strigoi...
Kdo by čekal, že se Mackintosh vrátí ke svým zvukomalbám a průzračným sólům, bude dozajista zklamán. Už jen pohled na sestavu jasně řekne, o co se v případě Strigoi bude jednat, jelikož po Mackintoshově boku působí basista Chris Casket z Extreme Noise Terror a současný bubeník Paradise Lost Waltteri Väyrynen. Z toho je jasné, že další "Say Just Words", "One Second" či "Halloweed Land" čekat nelze. Strigoi totiž nabízejí bezprecedentní deathmetalový materiál, vracející se k prvopočátkům stylu, který dokáže slušně uspokojit žánrové fanoušky, stejně jako příznivce Vallenfyre, ovšem jen stěží zasytí ty, kteří kdy milovali Paradise Lost v jejich klasické éře.
Klasický Mackintoshův styl, který mu kdysi zajistil uznání mas, je zde potlačen na minimum a vystupuje do popředí vlastně jen ve skladbě "Carved Into The Skin", která, byť jen v náznacích, dává vzpomenout na jeho vrcholná díla z devadesátých let. Není proto náhodou, že se tahle skladba stala první ochutnávkou ještě před vydáním desky a je bezpečně tou nejlepší položkou materiálu. Tím však není řečeno, že by se jinak jednalo o špatnou nahrávku, na to jsou pánové moc dobří muzikanti. Žánrově jde o nadprůměrné dílo, které má určitě šanci zalíbit se zarytým deathmetalovým fanouškům. To je ale právě ten problém. Jde jen o dobrou nahrávku stylu, nicméně od kytaristy formátu Grega Mackintoshe by člověk čekal víc.
Když po stylovém chaotickém intru "The Rising Horde" kapela vytáhne skladbu "Phantoms" s výborným apokalyptickým začátkem, řítícím se ve zběsilém tempu vpřed, ovšem jinak bez nějakého vzrušivého nápadu, tep se nezrychlí. Je zde slyšet dobré řemeslo, o němž si posluchač mohl myslet, že jej Mackintosh už dávno přerostl, ale přidaná hodnota zde není veškerá žádná. A největší problém je v tom, že se v tomto duchu odvíjí celá deska. I když zahodíme předsudky, co by se od tohoto umělce mohlo čekat, Strigoi přináší spíše zklamání.
|
