Skoro dvacet let ležela značka amerických industrialistů Stabbing Westward u ledu, přitom v devadesátých letech platila tahle kapela za jakýsi tajný tip podobně laděné scény. Nikdy sice nebyli předurčeni k tomu, aby se z nich stali noví Nine Inch Nails, na to vždycky frontman Christopher Hall a jeho parta byli příliš normální, ale už svým debutem "Ungod" tahle kapela přesvědčila o tom, že s ní bude třeba počítat. Nebyla sice tak přitažlivě podivná a neuchopitelná jako Nine Inch Nails, ani tak tvrdá a sebedestruktivní jako Ministry, ale dokazovala, že přece jen umí napsat dobrou skladbu, jež dokáže překročit i industriální teritorium a vzít si i něco z klasického či alternativního hard rocku.
Vrchol pak Stabbing Westward prožili v roce 1996, když vydali svůj nejcennější kousek "Wither Blister Burn & Peel", kde tuto tendenci ještě prohloubili a tím svou hudbu posunuli k většímu množství posluchačů. Ovšem v té době už běžel napříč kapelou personální kolotoč a i když následující album "Darkest Days" bylo stále velice slušné, už se mu nedostalo takové odezvy jako předchůdci. Pomyslným hřebíčkem do rakve pak byla bezejmenná deska z roku 2001, kde se Stabbing Westward ponořili do hlubin alternativního rocku a jejich někdejší síla se v něm ztrácela. I když bylo i tohle album nepopiratelně kvalitní, hned po vydání propadlo a s ním se o rok později uzavřela i kariéra těchto Američanů. Stav hibernace trval až do roku 2016, kdy se název kapely (pomalu a opatrně) opět vynořil.
Dávné personální změny přinesly své nechtěné ovoce a proto od comebacku z před čtyř let stojí z nejslavnější sestavy na pódiu pod logem Stabbing Westward pouze frontman Christopher Hall a jeho věrný souputník (už od samého začátku v roce 1986), klávesista Walter Flakus. Přestože to zpočátku tak nevypadalo, spolu s basistou Carltonem Bostem a bubeníkem Bobbym Amarem (bývalý člen stylově spřízněných Orgy) dali tito dva dohromady přece jen novou hudbu. Přestože novinka "Dead & Gone" vychází jen ve formě EP, lze ji považovat za první vlaštovku znovuobnovené kapely. A jelikož je to ochutnávka, čili pozvánka na věci příští, nevadí ani to, že zní stylově neuceleně a také trochu překvapivě.
Titulní "Dead & Gone", jež tuto krátkou sbírku startuje, může sloužit jako věc, která má za úkol uklidnit staré fanoušky a namluvit jim, že je všechno jako bývalo, neboť rezonuje starými časy, kdy kapela rozjede klasické industriální kolečka a do něho vsadí řvoucí tvrdé kytary. Ale hned s "Cold" se pokračuje trochu v jiném duchu. Skladbu odstartuje sympatický orientální motivy, na nějž kapela navazuje skoro až gotickou náladou, prostupující svižnou slokou k výtečnému, hitovému refrénu, který rozhodně najde svoje uplatnění i na velkých festivalových pódiích.
Následující "Crawl" se zase vypravuje úplně jinam a po tajemném úvodu zde stojí Hall v podstatě sám a přednáší svůj text jen s jemnou elektronikou na pozadí. Může tak evokovat Depeche Mode z dob alb "Ultra" nebo "Exciter". Opět je zde cítit závan gotického rocku a na tom nic nezmění ani fakt, že Stabbing Westward opět pro tuto věc dokázali napsat silný refrén. Zejména tyto dvě skladby ("Cold" a "Crawl") demonstrují, že kapela prošla jakousi katarzí a vývojem, a mohou se od ní v budoucnu ještě čekat velmi dobré věci. Trochu hůř jsou na tom dva závěrečné remixy "Dead & Gone" a "Cold", v prvně jmenované skladbě může ještě posluchač nabýt dojmu, že je všechno (alespoň na oko) v pořádku, u druhé její alternativní podoba vyloženě pohřbívá kouzlo původní verze.
Nebýt dvou remixů, zasloužilo by si tohle EP o stupínek lepší známku. Jjelikož se nejedná o bonusy, ale obě věci jsou pevnou součástí kolekce, ubírá to celkovému vyznění trochu na síle. Ovšem nejdůležitější na "Dead & Gone" je fakt, že díky ní lze Stabbing Westward považovat za plně funkční kapelu.
|
