Název Grand Slam je starý už několik desetiletí a pamětník rockové historie už asi ví, která udeřila. Formaci téhož názvu totiž založil v roce 1984 Phil Lynott, když jeho legendární Thin Lizzy rozložila sžíravá drogová závislost většiny členů a s tím i související nedisciplinovanost. Tehdy se od Grand Slam čekalo hodně, protože kromě Lynotta měli ve svém středu ještě klávesistu Magnum Marka Stanwaye a kytaristu Laurence Archera. Lynott tehdy do kapely vkládal velké naděje, ovšem nakonec zůstalo jen u nich. Vinou Lynottovy nespolehlivosti Grand Slam nedokázali dát dohromady materiál, který by jim zaručil smlouvu s vydavatelskou firmou a brzy se nad nimi zavřela voda. Lynott, hořce zklamaný tím, jak jeho ambiciózní kapela dopadla i tím, že řada kolegů z branže od něho pomalu dávala ruce pryč, se chtěl ještě pokusit prorazit sólově, ovšem 4. leden 1986 udělal všemu konec, když těžce zkoušený zpěvákův organismus definitivně vypověděl službu.
V tu dobu už byli Grand Slam rok minulostí. Stanway se mihl jako koncertní klávesista ve Whitesnake a Archer na pár let naskočil k UFO na pozici sólového kytaristy. Na epizodu, kterou mělo připomínat jen pár vět v rockových encyklopediích se už zapomínalo. Prach na jméno Grand Slam padal až roku 2016, kdy se Archer rozhodl uvést tenhle dávný název znovu ve známost. Už u toho nebyl žádný z jeho dávných spoluhráčů. Na bubenickou stoličku se posadil někdejší hráč Praying Mantis Benjy Reid, basový post obsadil Dave Boyce (ex-The Quireboys) a ožehavé vokální místo připadlo jistému Mikeu Dyerovi. Legitimita pak byla zaručena i tím, že s kapelou sem tam vystoupil Mark Stanway, ovšem ani tak se o žádný velký návrat nejednalo a Grand Slam hráli spíše v klubech a hospodách pro pár desítek pamětníků a staromilců.
Album „Hit The Ground“, čili faktický debut této party, by to přece jen mohl změnit. Nejedná se o novou desku se vším všudy, Archer a jeho spoluhráči ve většině případů recyklují staré nápady, z nichž některé sahají právě až do dob, kdy v čele kapely stál Phil Lynott a čtyři z nich už vyšly v roce 2003 na živáku „Grand Slam: Live 1984“. Přesně podle toho také deska (pokud si odmyslíme její moderní zvuk) zní. Z každé noty a z každé melodie je cítit Lynottův duch, protože kapela hraje přesně podle toho, jakou linii jí kdysi určil její někdejší frontman. Nečekejte,, že by „Hit The Ground“ mohla soupeřit s těmi největšími klasikami od Thin Lizzy, přináší ovšem výbornou porci staré hardrockové hudby s klasickou lynottovskou poetikou.
V rámci stylu a s přihlédnutím k tomu, kdy základy písní vznikaly, se jedná o silné, hitové album. Úvodní „Gone Are The Days“ proto hned naznačí, kudy se album bude ubírat, protože Dyer frázuje přesně po lynottovském stylu a Archer sází jednu vyhrávku za druhou. Vyvolávání duchů dojde tak daleko, že kapela na album nasadila skladbu „Dedication“, která už před lety vyšla na stejnojmenném výběrovém albu Thin Lizzy a která je logicky jedním z vrcholů desky. Ta je však vyrovnaná, ať už ve chvílích, kdy kapela pálí hardrockové hymny typu „Nineteen“, „Crazy“, „Crime Rate“ nebo titulní „Hit The Ground“ nebo když sáhne po jemnější věci „Long Road“, která jako jedna z mála nemá v sobě ten lynottovský esprit, jelikož další „Sarah“ (jeden z největších hitů Thin Lizzy) se v tomto případě nekoná.
Trochu mimo celý koncept alba stojí dvě skladby - „Sister Of Mercy“ a závěrečná „Grand Slam“. První jmenovaná překvapí rozmáchlou epickou stavbou, která se rozpíná na ploše více než sedmi minut a může atmosférou na začátku kompozice připomenout dokonce i dávné dny Pink Floyd. Skladba pak vybuchuje s přívalem tvrdých riffů a znovu se díky své melodičnosti začne dotýkat světa Thin Lizzy, které připomene především zapamatovatelný refrén. Finální instrumentálku „Grand Slam“ pak činí výjimečnou její nenadálý zvrat,
když se kapela prodere hustým rifforamem a do poloviny věci zasadí nádhernou orientální mezihru, z které následně uteče až k progrockovým motivům.
„Hit The Ground“ si tak dala jako hlavní úkol připomenout rok 1984, kdy Grand Slam byli živou a ambiciózní kapelou. Může zároveň působit i jako start nové éry, v níž by se dávní fanoušci mohli dočkat ještě dalších věcí. Archiv Phila Lynotta byl však vytěžen, protože tento nebyl v době fungování Grand Slam už zrovna moc pilným skladatelem. Uvidíme, co v nové sestavě je a zda dokáže se ctí navázat na odkaz velkého Ira.
|
