Že jsou Sunn O))) ojedinělým zjevem na scéně, je jasné každému, kdo jen kdy zaslechl alespoň úryvek z nějaké jejich desky. Jsou to právě oni, kdo vymyslel specifický styl drone metal, který se zakládá na jednoduchém, až primitivním kytarovém riffu, jenž se nechá zní tak dlouho, jak to jde a přidává se do něho hučení kytarové vazby. Počáteční experiment, který vzešel z noisu a temného ambientu si kupodivu své příznivce našel a proto nezůstalo jen u debutového alba „OO Void“ z roku 2000. Věhlas kapely, stejně však jako zástup odpůrců, začal stoupat a když se v roce 2004 na čtvrté desce „White2“ podílel i šílený zpěvák Mayhem Attila Csihar, znamenalo to pro Sunn O))) vstup mezi smetánku extrémního metalu.
Dnes je už jejich diskografie docela rozsáhlá na to, jak monotónní styl na albech předvádějí. V nich se totiž dokáže orientovat jen skalní znalec jejich tvorby, přestože fanoušky bývá nejvíce oceňována dvojice alb „Black One“ z roku 2005 a o čtyři roky mladší „Monoliths & Dimensions“, kde se hostování opět ujal Csihar. V tu dobu to vypadalo, že Sunn O))) přece jen dokáží do své tvorby (?) implantovat cizí vlivy, nejčastěji z blackmetalového teritoria, ovšem následná pauza a album „Kannon“ z roku 2015 posluchače opět vyvedlo z omylu a nabídlo opět zemitý drone metal, kterým se tahle americká dvojice vrátila ke kořenům. Tím si sice vysloužili trochu kritiky, ale nakonec jim to příznivci, užívající si stále více dokonalejší koncertní provedení, odpustili. Ne, Sunn O))) nikdy nemohou být pro normální poslech…
Návrat k tomu, co kapela tvořila v začátcích, trvá i na posledním albu „Pyroclasts“. Tytam jsou někdejší snahy o trochu barvitější sound, zde se jde přímo na věc a proto se posluchač během bezmála třičtvrtě hodiny ocitá pod permanentním tlakem dvou pekelně zbustrovaných kytar, které vyluzují zvuky připomínající na jednu stranu právě zvuk dronu, na stranu druhou otevírání pekla. Sunn O))) totiž nejsou a nikdy nebyli o jakési kompozici nebo dokonce skladbě, jsou hlavně o emocích. Ty se na „Pyroclasts“ sice dostavují, ale v menší míře než by asi posluchač chtěl a doufal. Útočí se totiž starými zbraněmi a progres, který by Sunn O))) tolik potřebovali, nikde.
Drsný vpád do úvodní „Frost“, který dokáže navodit atmosféru krutého mrazu, se rozmělňuje na ploše deseti minut, což je sice délka pro Sunn O))) příznačná, ovšem chybí jí dostatek nápadů. Dvojice Greg Anderson a Stephen O`Malley si tentokrát nepozvala žádného hostujícího vokalistu, což je největší skvrna na „kráse“ této desky. Největším spolupracovníkem byl studiový inženýr a producent Steve Albini, který se v minulosti podílel například i na albu Nirvany „In Utero“. Ten sice desce dodal vycizelovaný zvuk (pokud něco podobného lze u drone metalu docílit), jenž navozuje atmosféru zmaru a apokalypsy, což jsou věci, o které Sunn O))) jde především, ale který sám o sobě nestačí na kvalitní hudební prožitek.
Aby bylo jasno, „Pyroclasts“ fanoušky kapely až tak úplně nezklame. Sunn O))) jim nabízejí to, co se od nich (tedy v jejich méně invenčních dobách) čeká. Tahle deska je sázkou na jistotu, ale velice úzkými mantinely ohraničený styl kapely neposouvá vůbec nikam. Naštěstí Anderson a O`Malley ví, jak pracovat s atmosférou a negativními emocemi, takže i když je tahle nahrávka vlastně veskrze průměrná, na druhou stranu působí i přitažlivě.
|
