Jestliže mluvíme o velkých grungeových pěvcích, většinou bývají zmiňováni Kurt Cobain, Layne Staley, Eddie Vedder, Chris Cornell nebo Scott Weiland a na Marka Lanegana se jaksi zapomíná. Přitom stačilo málo a jeho někdejší kapela Screaming Trees mohla stát vedle Nirvany nebo Pearl Jam na vrcholku hnutí začátku devadesátých let a Lanegan se mohl škebit z titulních stránek hudebních časopisů. Měl totiž už v dobách největšího boomu grunge vyspělý hlas a skvělý projev, a samotná kapela byla velmi zajímavým zjevem na seattleské scéně, které dala výborná alba jako „Uncle Anaesthesia“ (1991), „Sweet Oblivion“ (1992) a „Dust“ (1996). Nebyla však komerčně založena jako tehdejší hegemoni scény a její grunge nebyl tak prvoplánovitý, když do něj začleňovala vlivy garážových kapel šedesátých let, bluesu a nervního folk rocku. S rokem 2000 ale bylo po všem…
To už Lanegan byl na scéně etablovaným sólovým umělcem, který kromě projektů (z nichž můžeme jmenovat například spolupráci s The Walkabouts, Mikem Wattem, grungeovou superskupinou Mad Season či dlouholeté hostování u Queens Of The Stone Age) pracuje od roku 1990 systematicky na své sólové dráze. Ta má se Screaming Trees kromě jeho charismatického hlasu společnou i jistou nekomerčnost a odvahu ke stylovým přesahům. Alba z devadesátých let, tedy z doby, kdy ještě byl členem Screaming Trees, nesla jakous takous grungeovou stopu a seattleský duch začátku devadesátých let, ovšem jak Lanegan stárne, od tohoto trendu se vzdaluje. Prvotní sólovky byly ještě nepokrytě kytarové, ovšem od „Field Songs“ z roku 2001 (tedy pouhý rok po rozpadu Screaming Trees) uhnul spíše k folk rocku, aby na příznačně pojmenovaném „Blues Funeral“ předložil kolekci hutného blues rocku. Tím však jeho experimenty neskončily.
Co naznačil počin „Phantom Radio“, dotáhl následující „Gargoyle“ do konce a odhalil Laneganovu současnou zálibu v temné elektronice. Mark nepřestal být rockovým umělcem, ten základ bude v jeho tvorbě pořád, jen jej obalil novým výrazem. A jestliže „Gargoyle“ tento trend ukázalo velice zřetelně, novinka „Somebody`s Knocking“ ho prohlubuje, i když jej zase vede trochu jiným směrem. O minulé desce se mluvilo jako o té, kde se Lanegan vzhlédl v tvorbě Nicka Cavea, čemuž však dodal vlastní skladatelský rukopis. Ten je cítit i z novinky, přičemž Caveův vliv už není tak silný jako v roce 2017. Na „Somebody`s Knocking“ se míří tak trochu do osmdesátých let, do dob post-punku, kdy tento styl měl v sobě gotický nádech a představoval vhodnou alternativu k heavy metalu.
Tento směr nezní v Laneganově podání nepatřičně ani v současnosti. Tento zpěvák je skutečně zajímavým umělcem, který špatnou desku natočit nedokáže, protože kromě skladatelského potenciálu disponuje podmanivým, přitažlivě zádumčivým hlasem, jímž dokáže i z obyčejné kompozice udělat dílo, které stojí za poslech. Proto ani „Somebody`s Knocking“ není průměrnou nebo dokonce špatnou deskou. Není Laneganovou nejlepší, nezařadí se po bok trojice „The Winding Sheet“, „Whiskey For The Holy Ghots“ a „Scraps At Midnight“ z devadesátých let, ani k „Blues Funeral“, ovšem i tak dokáže příznivce tohoto zpěvák dostatečně uspokojit. Zejména svou první polovinou, kam Lanegan umístil silné kompozice, jako je úvodní „Disbelief Suspension“, „Dark Disco Jag“ a především „Night Flight To Kabul“, kde opět ukazuje vytříbený skladatelský talent ve vhodném řazení postupů a práce s melodiemi.
Album pak nechá vyvrcholit v mrazivě melancholické „Playing Nero“, kde evokuje vrcholná dílů Iggyho Popa z poloviny osmdesátých let. Skladba tepe na temnou romantickou strunu, Lanegan opouští drsnější polohu a svůj hlas nechá plynout až do netušených poloh. Od té chvíle se ale deska trochu láme, protože s příchodem „Penthouse High“ přichází hlušší místo, a ani následující skladby „Paper Hat“, „Name And Number“ a „War House“ nedosahují předchozí úrovně. Ovšem konec nahrávky zase zpěváka vrací k formě z jejího počátku. Ledacos naznačí už „Radio Silence“, aby pak „She Loved You“ znovu rezonovala hitovým potenciálem, kde Lanegan připomene znovu nejen Iggyho Popa, ale i Iana Curtise z Joy Division z doby jejich památné zničující desky „Closer“. Lanegan zde není tak depresivní a nepáchne z něj všudypřítomná sebedestrukce, spíše si ze zmíněných vlivů bere ty hitovější momenty. Závěrečná „Two Bells Ringing At Once“ je pak třešničkou na dortu, která se opírá zejména o naléhavý hlas hlavního protagonisty.
Proto je „Somebody`s Knocking“ opět dobrou deskou v jeho diskografii. Mohlo být lépe, pokud by ze skoro hodinové stopáže zpěvák slevil a pár skladeb vynechal. Méně by v tomto případě znamenalo více. Snad u připravované novinky „Straight Songs Of Sorrow“ dojde k větší producentské péči…
|
